Zkouška ohněm... zkouška dospělosti

Včera v 14:37 | Cecílie |  Na téma týdne
Říká se, že maturita je zkouška dospělosti. Pro mě to byla zároveň i zkouška ohněm. Důvod byl prostý: nesplnila jsem očekávání rodičů a musela tomu čelit. Studovala jsem ještě v době, kdy se neřešilo pouze to zda jsem maturitu udělala/neudělala, jedno s jakým výsledkem. Nám záleželo na tom, jestli to bude s vyznamenáním/nebude s vyznamenáním. A mně se nepovedla, což znamenalo, že vyznamenání nebylo.
Samozřejmě, že zpětně to vidím trochu jinak. Jak se říká, když nejde o život, nejde o nic. Ale tenkrát to pro mě bylo hodně důležité. Brali jsme školu zodpovědně a chtěli jsme úspěšně zvládnout tu první velkou zkoušku v podobě maturity. Pak ještě dostat se na vysokou a v našich očích bylo vyhráno. Tehdy jsem se setkala s nějakým větším problémem asi poprvé a možná i proto pro mě nebylo úpně snadné se s ním vyrovnat.
Chápala jsem, že to rodiče mrzelo, i já jsem doufala v lepší výsledek. Zároveń jsem ale moc potřebovala povzbudit, zmobilizovat síly a sebevědomí, protože mě čekaly ještě přijímačky na VŠ. Víc než podporu jsem ale cítila to velké zklamání, které jsem jim způsobila. A nejen doma to bylo těžké. Spolužáci se radovali z úspěchů, slavili konec školy, jenže já na to neměla vůbec náladu. Měla jsem pocit, že nemám být na co hrdá.
Také mě mrzelo, že čas věnovaný poctivému opakování na maturitu (vpodstatě celý čtvrtý ročník) vyšel nazmar. Měla jsem trochu smůlu na otázky, vytáhla jsem si zrovna témata, která mi dvakrát nesedla a nejen v jednom předmětě. Jenže co mi to bylo platné, důležitý byl ten konečný bídný a trochu snad nespravedlivý? výsledek (maturitní vysvědčení bylo mé nejhorší za celé čtyři roky).
Nejtěžší tehdy pro mě bylo vyrovnat se sama se svým vlastním neúspěchem, s udivenými reakcemi známých a rozčarováním rodičů. V tomto rozpoložení se pak sousředit na zkoušky na VŠ a znovu získat ztracené sebevědomí. Časem se naštěstí vše srovnalo, přesto ještě teď nerada na toto období vzpomínám.
 

Jo!

Pátek v 20:50 | Cecílie |  Snadné drátkování
Tak jsem to velké pštrosí vejce fakt odrátovala. Kdysi jsem se zařekla, že vejce už nikdy v životě drátovat nebudu. Zkoušela jsem několikrát oplést slepičí a nikdy jsem nebyla s výsledkem spokojena. Za to úsilí mi nevalný výsledek nestál. Až letos jsem se k tomu zase odhodlala. Ovšem po poradě se zkušenou drátenicí, která mi doporučila vhodný vzorek. Ten jsem (také na její radu) nejprve natrénovala na obyčejném vejci a když jsem byla spokojená, pustila jsem se do pštrosího. Po dvakrát jsem dvě a pak i tři řady raději vypárala, to když se mi to nějak nezdálo, ale nakonec jsem se na ten druhý konec přece jen dostala.
trénink

holé pštrosí vejce

odrátováno


Doplnění po komentářích, které nejen potěšily, ale i inspirovaly:)

Velikost pštrosího vejce měřeno krejčovským centimetrem
obvod na šířku: 39 cm, obvod na výšku 44 cm
Velikost pštrosího vejce měřeno pravítkem položeným jen vedle vejce
šířka 12 cm, výška 16 cm
Srovnání pštrosího a slepičího vejce


Hrdinové dnešní doby... dobrovolníci

22. března 2017 v 10:00 | Cecílie |  Na téma týdne
Někteří hrdinové k určité době prostě patří. Po nějaký čas jsou oslavovaní, viditelní a známí. Jejich popularita vzniká hlavně díky médiím. Lidé znají jejich tváře, jména a mnohdy i podrobnosti ze soukromého života. Někteří o ni ani nestojí, není jim příjemná, jiní se z ní radují. Mám na mysli herce, sportovce, zpěváky, youtubery, moderátory, ... Jistě je mezi nimi mnoho výrazných osobností, které něco hrdinského vykonaly. Záleží na tom, jak budeme chápat význam hrdinství. Zdá se mi, že se občas s hrdinstvím zaměňuje popularita. Na druhou stranu, proč by populární člověk nemohl být hrdina a naopak hrdina nemohl být populární, pokud skutečně vykonal nějaký odvážný či odbivuhodný čin. Jen je třeba si uvědomit, jak média dokáží věci zkreslit v jejich prospěch i neprospěch.

Jenže existují také hrdinové, jejichž jméno nebo tvář zná jen málo zasvěcených lidí. Nedočtete se o nich v novinách, v lepším případě pouze v místním tisku. Neuvidíte je v televizi, ale možná někde venku pomáhat nebo trénovat. Já osobně obdivuji a za hrdiny dnešní doby považuji všechny dobrovolníky, kteří nezištně pomáhají druhým (dobrovolné hasiče, dárce (krve, kostní dřeně), lidi pořádající charitativní akce, ty, kteří pomáhají zdravotně postiženým a mnoho dalších).

Mám totiž takový pocit, že dost lidí v dnešní době žije podle hesla: Co neurvu dnes já, může mít zítra někdo jiný. Pro hodně lidí je nejdůležitější vlastní zisk nebo si život co nejvíc užít právě teď. Do toho nezapadá starost o někoho jiného, obětavost, poctivost a smysl pro povinnost. Proto jsou pro mě hrdinové všichni ti, kteří navzdory době dokáží tyto vlastnosti v sobě najít a ve prospěch druhých je využít.
 


Vyhodnocení ankety č. 5 Kolik blogů pravidelně sledujete?

20. března 2017 v 8:45 | Cecílie |  Vyhodnocení anket
Ankety na téma pravidelného sledování jiných blogů se účastnilo 56 lidí. Všem děkuji za informaci. Výsledky si můžete prohlédnout zde:


Osobně navštěvuji pravidelné blogů málo, i když mě to mrzí a chtěla bych se na některé vracet častěji. Obdivuji, že jich někdo stíhá číst třeba více než dvacet.
Pokud chcete, můžete hlasovat v nové anketě pro vaše oblíbené roční období.

Den, kdy zmizelo slunce... pokora

16. března 2017 v 20:04 | Cecílie |  Na téma týdne
Naštěstí takový den zatím nenastal. Při představě zmizení něčeho tak samozřejmého jako je slunce, se mě zmocňují pocity strachu, úzkosti a nejistoty. Nepomůže ani představa obrazná. Vždy by to znamenalo zmizení něčeho pro život významného a nepostradatelného.
Nutí mě to k zamyšlení, jak moc bereme samozřejmě důležité věci a jak málo si jich vážíme. Ale lidská povaha je už asi taková. Zajímá nás hlavně to co nemáme, hromadíme majetek, vyděláváme peníze, uctíváme věci, které vlastně k životu vůbec nepotřebujeme. Dříve si lidé moc dobře uvědomovali, že potřebují půdu, vodu, teplo a přírodu vůbec, aby přežili. Dnes se něčím takovým nezabýváme, do moderní doby se to nehodí. Navíc máme neustále na práci "důležitější věci".
Varovné signály nás sice mohou znepokojovat, hodně se mluví o různých přírodních změnách, ale odmítáme tomu věřit. Skutečně nás jednou Země neuživí, bude nedostatek pitné vody, změní se klima? Zatímco se vedou diskuse kam to povede a co s tím, vše se pomalu pořád zhoršuje.
Opravdu se jednoho dne může stát, že zmizí Slunce? Podle mě ano, vzduch bude tak špinavý, že Slunce nebude vidět. A možná by bylo dobře, kdyby se to stalo. Ale jen na chvíli, jako důrazné varování. Aby si lidé uvědomili, že se opravdu něco děje. Každý by se začal bát, co bude dál a snad bychom se konečně všichni s pokorou před přírodou sklonili, místo abychom ji využívali, ničili a ignorovali. Den, kdy zmizelo Slunce, by mohl znamenat záchranu.

Rakousko Ski amadé 2017

14. března 2017 v 12:07 | Cecílie |  Lyžování
Tentokrát jsme zvolili oblast Ski amadé a rozhodli se lyžovat každý den někde jinde.
První den jsme parkovali ve Flachawinkl a využili možnosti přejet lanovkami do Zauchensee. Velmi se nám zde líbila možnost měřeného paralelního slalomu, jehož záznam je k dispozici na příslušných www stránkách. Stejně jako osobní lyžařský graf, s přehledem všech použitých vleků a lanovek a všechny nadmořské výšky a ujeté kilometry. Takovéto možnosti se pomalu stávají normální součástí lyžování.
Druhý den jsme jeli do Flachau a odtud přes údolí lanovkou G-LINK až do Wagrain. Lanovka propojuje lyžařské areály Grießenkareck a Grafenberg. Počasí nám moc nepřálo, jinak bychom se asi vydali po vrcholcích ještě dál.
Poslední den jsme si báječně zajezdili ve středisku Schladming. Široké dlouhé sjezdovky, nádherný výhled na alpské vrcholky a podstatně méně lidí než ve Flachau.

Zauchensee

Flachau

Schladming



Drátkování posedmé – 3D Velikonoce

9. března 2017 v 13:33 | Cecílie |  Snadné drátkování
Zatím jsou tyto výrobky asi mojí největší pýchou. Nekopírují pouze plošný obrys, ale jsou to skutečné 3D objekty. Některé jsou vyrobené v rámci drátovacího kurzu, jiné volně inspirované internetem. Protože se blíží Velikonoce, vybrala jsem na ukázku misky, do kterých se dají naaranžovat vejce a pak ještě několik kytek.







Quo vadis... neptají se

7. března 2017 v 14:47 | Cecílie |  Na téma týdne
Otázka ze staré křesťanské legendy položená Sv. Petrem, když se ptal Ježíše: "Quo vadis, Domine?" Objevuje se v názvu známého románu a jeho filmových adaptací. V současné době je chápána spíše obrazně jako zamyšlení nad tím, kam dotyčný směřuje, jakým směrem se v životě ubírá.
Přestože se jedná o legendu velmi starou, v ní položená otázka je stále aktuální. Každý člověk by se občas měl zamyslet nad svým životem a chováním. V mládí je větší šance vše ovlivnit, vyzkoušet si spoustu věcí a najít "to své," později se zase mohou zúročit a hodit získané životní zkušenosti. Jenže kdo se dnes zabývá tím, co teprve bude?
Vidím kolem sebe spoustu mladých lidí, kteří žijí jen přítomností. Řeší to co je teď, co bude zítra je nezajímá. Veškerý jejich život se odehrává pouze v přítomnosti. Přemýšlela jsem, proč tomu tak je a napadá mě jediné: je to pohodlné. Žádné otázky, starosti, stres a pokud se přece jen vyskytne problém, řeší ho až když je to opravdu nezbytně nutné. Pro tyto lidi nemá význam přemýšlet o tom, kam se ubírají. Nemají žádnou představu o své budoucnosti, je jim svým způsobem jedno, co bude. Jen když se nemusí o nic starat.
Jenže pokud to takhle půjde dál, těžko zůstane jejich další život snadný a pohodlný. Navíc časem zmizí všichni hrdinové, bránící dobro proti zlu a lidé ochotní bojovat o pravdu a spravedlnost. A zbydou jen ti, kteří dokáží využít lhostejnosti druhých ve svůj prospěch a ti, kteří se neptají: Quo vadis?


Další články


Kam dál