Nechápu smysl

Středa v 12:07 | Cecílie & syn |  Pohodové starosti
Děti mi tvrdí, že odpočívají. To znamená, že sedí u počítače a hrají hry. Pro mě je takový odpočinek nepochopitelný. Pokud relaxuji, potřebuji mít klid a pohodu. Ale kluci při hraní her zjevně nevykazují ani jedno.
Rozčilují se, nadávají, bouchají pěstí do stolu, někdy mlátí do myši jindy myší. Po skončení hry bývají často naštvaní. Na sebe (málokdy), na tým (nejčastěji), na hru (občas), na vývojáře (občas).
Naprosto zvrácený mi přijde smysl hry, že čím víc lidí zabijí, tím lépe. Ještěže mohou umřít víckrát. Jenže to je zase v rozporu s realitou a vede to k mylnému dojmu, že se nemůže nikdy nic stát.
A to vyjadřování! Označení blbec a retard patří ještě k těm mírumilovnějším, prý musím pochopit, že tým je tým a toto jsou normální (?) nadávky v zápalu hry. Jak označují protivníky nemohu ani zveřejnit.
Často v souvislosti s hrou od nich slýchám slova, kterým nerozumím a proto jsem si je nechala od mladšího syna vysvětlit. Škoda, že nemohu uveřejnit i ty výrazy (v obličeji), které na mě při tom vrhal. V některých věcech už jsem (a dobrovolně budu i nadále) prostě úplně mimo.

Překladový slovník ke hře Counter-Strike:
  • teroristi a CT (tzv. cétéčka nebo-li policajti)
  • řepa = headshot = střela do hlavy/zabití
  • kill = zabití
  • assist = asistence pro zabití
  • rankup = získání vyšší kategorie, která slouží k vyhledávání zápasu (fakt důležitý)
  • derank = pokles do nižší kategorie, která slouží k vyhledávání zápasu (fakt blbý)
  • skiny = upravení vzhledu zbraně
  • ban = zákaz
  • autolama = automatická zbraň, se kterou je snadné střílet
Místa na mapě:
  • základní mid, A plant, B plant
  • podle mapy: long, short, conector, main
Mapy:
  • Dust II, Mirage, Cache, Overpass, Inferno
Třeba vám to přijde vhod, až uslyšíte někoho říkat: "Ten retard koupil autolamu a šel mid."
 

Když se nikdo nedívá... emoce

17. května 2017 v 11:33 | Cecílie |  Téma týdne
O samotě mohou člověka dostihnout pocity, kterým se před okolím bránil poddat. Zvláště u mužů platí, že dávat najevo emoce není příliš chlapské.

Všimla jsem si toho také u obou mých synů. Nikdy to nebyly moc uplakané děti. Ale jak rostli, pláče (a trochu i smíchu) ubývalo. Jako by se najednou začali stydět za své emoce, natož aby je dali před někým najevo. Pokud už je pláč přemohl, bylo jim to nepříjemné a já jim nejednou vysvětlovala, že za slzy se stydět nemusí.
Přesto se stalo, že plakali tajně. Večer po uložení a zhasnutí, když leželi v posteli a nikdo se nedíval. Nevím, zda se styděli sami před sebou, před tím druhým, tátou nebo přede mnou. Plakali z různých důvodů, úsměvných i zcela vážných: pro ztraceného plyšáčka, protože jim umřel křeček, myška, ale také když jim bylo moc líto, že už nikdy neuvidí dědu. A možná i pro jiné věci, o kterých ani nevím.
Muži si většinou myslí, že plakat je ostuda. Ale odkud se to bere? Protože se už malým chlapcům říká, že brečí jen holky? Pokud z nich nehceme vychovat ukňourané bolestíny, jde to přece vysvětlit i jinak. Mělo by se rozlišovat, proč děti pláčou. Za slzy ze smutku nebo z opravdové bolesti (tělesné i duševní) se snad stydět nemusí. Malý nebo dospělý, holka nebo kluk bez rozdílu.

Nechci tím říct, že není potřeba naučit se své emoce ovládat. Mohou však nastat situace, kdy je dovoleno dát najevo city před ostatními a není nutné čekat, až se nebude nikdo dívat.

Králíkovy vrtochy

16. května 2017 v 12:25 | Cecílie |  Králíček
Náš králíček už má rok. Z roztomilého zvířátka vyrostlo zvíře pěkně mazané. Tento domácí mazlíček se totiž řídí neúprosným zákonem přírody velícím mu sežer co můžeš. Rychle pochopil, že nejvíc jídla je na stole a na ten se dá vyskočit ze židle. Takže pro něj není problém v nestřeženém okamžiku ohryzat kus jablka, banánu, housky, strhnout tácek na zem nebo ochutnat z hrnku čaj či kakao.
Pokud není nic na stole, mohlo by se něco najít v koši. Ale vezme zavděk i zametenou hromádkou nebo košem na tříděný odpad. Nejvíc miluje sladké.

Určitě tam najdu alespoň jednu granuli.

Tohle do koše? Taková škoda.

Hmmm, tenhle jogurt je moc dobrý.

Pak že na balkoně není co sežrat, ha ha ha!

Ale tohle je stejně nejlepší!

Hlídání králíka se stalo oblíbenou domácí činností. Je jasné, že uhlídat ho při jeho apetitu není snadné. Takže ten kdo hlídá, nemůže dělat vůbec ale opravdu vůbec nic jiného (třeba umýt nádobí).
Stejně tak jako my lidé má i on své rozmary, jako že se zrovna nechce hladit, když si ho vezmeme na klín, ale když potřebuju pracovat, nechá se drbat za ušima klidně půl hodiny. Nebo na nás škrábe v kleci tak dlouho, dokud ho nepustíme ven a nedáme mu dobrotku.
Také má svá stálá místa na odpočinek: pod topením pod stolem, vedle klece, u stolu v obýváku a na rohožce v předsíni. Podle čeho si je vybírá nevím, ale jinde neodpočívá.
A nám nezbývá, než toto všechno s radostí a láskou akceptovat. Je to přece náš milovaný mazlíček.
 


Jak roste buk

13. května 2017 v 10:46 | Cecílie |  Fotohrátky
Na procházce lesem jsem narazila na klíčící buky. Od klubajících se prvních lístků po o něco starší mladé stromečky, na kterých už je poznat, jaký z nich jednou možná vyroste velikán. Původně to měla být hádanka, o jaký strom se jedná. Jenže nechtěně jsem to prozradila názvem článku, ve kterém najdete odpověď na hádanku Kolik je na fotce druhů mechů? Tak alespoň ty fotky:

Nejprve buk:




A ještě slíbená odpověď na hádanku, děkuji všem, kteří se zapojili. V odpovědích se objevilo i správné číslo, tři druhy mechů:)


Hranice normálnosti... výjimečnost?

10. května 2017 v 22:35 | Cecílie |  Téma týdne
Často v souvislosti se způsobem mého života a smýšlení uvažuji nad tím, zda jsem vůbec normální. Mám pocit, že většina lidí přemýšlí úplně jinak. Jen díky manželovi, rodině, přátelům a také Blogu (hlavně sympatizujícím komentářům) si nepřipadám úplně mimo. Přitom si myslím, že fakt žiju úplně normálně.
Vezmu to stručně a jednoduše: mám manžela, děti, kde bydlet, práci. Jsem ráda, že nemám (zatím) žádné zásadní problémy s dětmi, velké dluhy. Stačí nám jedno auto, občas společná dovolená u moře nebo na horách. To vše tvoří náš svět, o který pečujeme a v němž se řídíme určitými pravidly = respektujeme normy. Některé si stanovujeme sami (v rámci rodiny), jiné jsou dané (třeba v práci). Učíme v něm děti nepřekračovat stanovené hranice a my rodiče rozhodujeme o tom, co je a co není normální. Jenže normy se mohou lišit. A to nejen ty dané kulturou, ale i ty, které sami vytváříme.
Taková fungující rodina se dnes stává spíše výjimkou. Kolik manželství je rozvedených, bezdětných, lidé mají problémy s bydlením, prací, dluhy. To často vede k tomu, že se rodina úplně rozpadne. A normou se stává střídavá péče s kupováním si přízně dětí drahými dárky místo společně stráveného času. Také je celkem běžné, že se děti předhánějí, kdo byl o víkendu více hodin na počítači, kdo má dražší mobil, dřív Facebook a v podobném duchu by se dalo dlouho pokračovat.
Lidé si na podobné věci zvykají a berou je jako standard. Vznikají nové, ale špatné normy. Nedávno jsem se setkala s pojmem patologická norma. Myslíte si, že je to nesmysl? Není, pokud společnost toleruje věci, které by neměla. Pokud se to, co by mělo být normální, stává výjimečným. Hranice je jen na nás...

Další články


Kam dál