Rozhovor

16. dubna 2019 v 12:33 | Cecílie |  Pohodové starosti
Svědomí: Už pěkně dlouho jsi nehrábla na Blog.
Cecílie: Já vím.
Svědomí: Co s tím budeš dělat?
Cecílie: Já nevím.
Svědomí: Měla bys s tím něco udělat.
Cecílie: Já vím.
Svědomí: Třeba zase napsat nějaký článek.
Cecílie: Nemám kdy.
Svědomí: A není to jen výmluva?
Cecílie: Není. Moc bych chtěla, ale ten čas...
Svědomí: Takhle na tebe všichni zapomenou. Nikdo už tě nebude číst.
Cecílie: To já přece všechno vím.
Svědomí: Není ti smutno po čtenářích?
Cecílie: Je, moc.
Svědomí: Tak si udělej čas a něco napiš.
Cecílie: Není zas takový problém něco napsat. Nemám čas odpovídat na komentáře a číst články jiných autorů.
Svědomí: Hmmm, to je vskutku nezodpovědné. To se nedělá.
Cecílie: Já vím.
Svědomí: Co s tím budeš dělat?
Cecílie: Já nevím.
 

Nechci se učit

10. ledna 2019 v 19:42 | Cecílie |  Děti a rodiče
Nepatřím mezi radikální odpůrce moderních technologií. Jen jsem přesvědčena o tom, že malým dětem nepatří do ruky tablet ani chytrý mobil. Rozhodně ne těm školkového věku a mladším. Kdy začít s jejich používáním, o tom by se dalo dlouho diskutovat. V tomto článku bych se chtěla zamyslet nad důsledky časného užívání vymožeností techniky. Na co je malým dětem např. mobil?
Na zábavu stačí v tomto věku klasické hry (pexeso, deskové hry apod.), k poznávání existuje spousta krásných knih a zvídavé otázky zodpoví rodiče, učitelé, babičky, ... Vždyť si moderních technologií užijí ještě dost. A určitě se je naučí i rychle ovládat, děti s těmito věcmi nemívají problém. Tak proč jim brát radost z vlastního poznávání tím, že jim hned naservírujeme až pod nos úplně všechno z několika stran.
Od malička mají kolem sebe obrovské množství informací, které neumí přijmout, zpracovat, využít, ale ani zapomenout. Prostřednictvím těchto zařízení jsou zahlcení různými druhy zábavy nebo výuky. To vede k tomu, že v pozdějším věku nemají potřebu ani zájem poznatky získávat vlastní aktivitou. A vynaložit nějaké úsilí pro získání informace? To je ani nenapadne. Proč by měli hledat něco, čím jsou od dětství obklopeni a zahrnováni. Ve věku, kdy by se měli nejvíce a nejsnáze učit novým věcem, už najednou nemůžou a nechtějí vstřebávat další poznatky. Nemají potřebu se něco učit, myslí si, že až budou něco potřebovat, postačí jim pár kliknutí na internetu.
Neuvědomují si, že takto poznají jen útržky a budou jim chybět souvislosti. Nerozliší vždy správně co je a co není důležité. Myslí si, že výjimky jsou vlasně normální. Vypadá to, že se vyznají, ale ve skutečnosti jsou ztracení, bezradní, znudění.
Ale není to jejich vina. Mohou za to ti, kdo jim příliš brzy dali do ruky multimediální zařízení. Děti se naučí snadno je ovládat, ale potřebují pomoct vyznat se v tom, co nabízejí. A s tím mají kolikrát problém i sami dospělí.
Častá věta dnešních náctiletých "Nechci se učit" nemusí být jen lenost nebo puberta, může to být i vina rodičů. Takových, kteří velmi často místo toho, aby si se svými dětmi hráli, dali jim raději do ruky mobil.

Vánoce očima dítěte... otázka

11. prosince 2018 v 22:18 | Cecílie |  Téma týdne
Bylo nebylo jedno malé město. Žilo v něm mnoho maminek a tatínků s dětmi, babičky, dědové, tety a strýcové, ale i kočky, psi, myši, ptáci a spousta dalších živých tvorů. Běh jejich života určovalo léto střídající jaro a zima přicházející po podzimu. A tak zase přišel čas, kdy se všichni chystali na Vánoce. I malý kluk s bráškou, o kterém Vám chci vyprávět.
Oba byli ještě dost malí, a tak věřili, že jim dárky nosí Ježíšek. Zároveň však byli natolik velcí, aby o různých věcech přemýšleli. Maminka i tatínek se snažili při přípravě Vánoc myslet na všechno. Pečlivě schovávali dárky i zbytky vánočního papíru a dávali si pozor, aby před dětmi nemluvili ani o dárcích pro jiné členy rodiny. Oba se těšili, až jejich ostražitost po Štědrém dni bude moci skončit. Minulé Vánoce jim kluci kladli záludné otázky typu: "Proč nikdy Ježíška nevidíme? Jak se protáhne tak malou škvírou s tolika dárky? Jak je všechny unese? Jak to za jeden večer stihne?" A tak se trochu obávali toho, s čím vyrukují letos.
Přišlo to nečekaně, při společném zdobení stromečku. Vlastně maminka otázku svého mladšího syna málem přeslechla, protože byla celkem nevinná: "A není mu to líto?" Chvíli trvalo, než se od zcela reálných myšlenek (jako zda bude dost cukroví, že už by měla jít chystat oběd a kde všude jsou schované dárky) odtrhla a pochopila, na co se synek ptá. Aby získala trochu času na odpověď, zeptala se, i když to dobře tušila: "Komu by mělo být něco líto?" "No přece Ježíškovi. Každému něco dá, ale sám nic nedostane," přemýšlel syn nahlas. V takovou chvíli vysvětlovat malému dítěti, že dávat je víc než dostávat, by asi bylo dost těžké. Naštěstí starší brácha prohlásil, že Ježíškovi to určitě líto není, protože má na Štědrý den moc práce a tím jakoukoliv diskusi na toto téma, k maminčině velké úlevě, ukončil. Alespoň prozatím.
Před večeří totiž zase ten mladší přišel za maminkou, strkal jí do ruky autíčko a šeptal: "Mami, to je pro Ježíška. Dej mu to pod stromeček." Jestli šeptal proto, aby ho neslyšel bratr nebo Ježíšek, těžko říct. Rozhodně se však s odpovědí, že to Ježíškovi nevadí, nesmířil.
A tak celou večeři maminka myslela na to, že až budou dávat pod stromeček dárky, nesmí zapomenout to autíčko vzít a schovat. A protože nezapomněla, ten večer měl tenhle malý kluk radost nejenom z dárečků, co dostal, ale také z toho, že si Ježíšek vzal od něho autíčko.

Pozn.: Po mnoha letech si na to syn vzpomněl a ptal se, co se s autíčkem stalo. Byl moc rád, když zjistil, že ho mám pořád (pro Ježíška Mrkající) schované.
 


Vánoce už klepou na dveře... tradice

30. listopadu 2018 v 20:20 | Cecílie |  Téma týdne
Jak bych si toho mohla nevšimnout, když už jsem letos dokonce dostala dárek - je na obrázku. Mám skvělou kamarádku, která už v létě vytvářela dárky pro své známé. Je krásný sám o sobě a moc se těším, čím mě překvapí uvnitř. Na druhou stranu vím, že jsou lidé, kteří se svátků (a nejen vánočních) přímo děsí nebo je nemají rádi. Mají k tomu svůj důvod a dá se to pochopit. Ale není to škoda?
Tradice totiž mají velký smysl a význam. Vytrhují nás z denního kolotoče, přinášejí změnu, připomínají nám tok času, nutí nás přemýšlet o životě, blízkých, ... Stejně jako dříve i dnes potřebujeme mít v běhu času nějaké pevné body, důvod k oslavě, radosti. Zdá se mi, že dříve lidé měli mnohem více zvyků a tradic než dnes. Mnohé ještě přetrvávají alespoň místně nebo v menších vesnicích jako např. Smrtná neděle, Jízda králů, dožínky, posvícení, ... Ale Vánoce jsou svátkem, který dodržují snad všichni, jichž se týká. Neměli bychom dovolit, aby nám je komerce úplně znechutila a změnila do zcela jiné podoby.
Jsou ideálním obdobím pro dodržování tradic starých i vytváření nových. Existuje mnoho vánočních zvyků a každý je dodržuje tak trochu po svém. Zajímavé to pak může být u partnerů, slavících Vánoce poprvé společně. Musí se dohodnout, jak to u nich vlastně všechno bude probíhat. Vánoční tradice se nevytvoří hned, mohou se budovat docela dlouho.
My jsme doma třeba moc nedodržovali psaní Ježíškovi, ale manžel na tomto zvyku trval. Tak jsme to s dětmi vyzkoušeli a moc se nám to osvědčilo. Píšeme Ježíškovi každý rok a vůbec nevadí, že na Ježíška doma už dávno nikdo nevěří. I tak je to legrace. Dopisy si předáváme, abychom věděli, co si kdo přeje. Pak se musíme domluvit, kdo, co a komu koupí, aby se jednomu nesešly tři knihy, ale teplé ponožky nakonec žádné. Také si tím vzájemně alespoň trochu usnadníme práci s vymýšlením dárků. Tato tradice se nám povedla.
Hůř jsme dopadli s krmením zvířátek. Poctivě jsme nachystali jablíčka a mrkev. Jen se nám v té zimě s malými dětmi nechtělo chodit moc daleko. Tak jsme dobrůtky nasypali k poli kousek za sídlištěm. Jenže naše důsledné děti se za pár dní chtěly podívat, jak to zvířátkům chutnalo. A byly velmi zklamané! Všechny dobrůtky se tam válely netknuté. Zkuste něco takového nějak věrohodně vysvětlit spravedlivě rozhořčeným dětem. Tohle se nám teda nepovedlo. Už nikdy jsme na Štědrý den zvěř krmit nešli. Ale už tradičně s nimi o Vánocích na nevděčná zvířátka vzpomínáme:)


Míry a jednotky

23. října 2018 v 13:16 | Cecílie |  Pohodové starosti
Já vám nevím. Mně na tom nepřijde nic divného. Běžně natrhám trochu pažitky do polévky, použiji špetku koření na maso, co by se za nehet vešlo chili do omáčky nebo hrst ořechů do buchty. Prý ale používám divné míry. To snad mám pažitky přinést jeden metr, koření vážit a ořechy počítat? To by zase bylo divné mně. Jenže můj manžel, když po něm chci něco přinést nebo koupit, tak potřebuje množství uvést naprosto přesně. Ale ne vždycky to jde.
Asi proto je moje nejoblíbenější míra trochu. Znamená tak akorát, ne moc, ne málo. Když trochu zbyde, nevadí, když trochu schází, není to katastrofa. Trocha je taková univerzální jednotka platící pro délku, hmotnost i objem.
Není tedy divu, že úkol přinést trochu švestek na buchtu, byl nad manželovy síly. Místo aby se pustil do trhání, čekal na mě, až cosi dodělám, přijdu a řeknu mu, kolik těch švestek vlastně chci.
Pochopila bych to, pokud by šlo o strom velký, obsypaný ovocem. Jenže ty švestky byly na malém stromečku. Koukla jsem na něj a bylo to hned jasné. Měl na sobě trochu švestek, akorát na buchtu. Manžel stále nechápal, dokud já konečně neprozřela a nevydala jasný pokyn: "Otrhej to všechno." Konečně byl manžel spokojený.
Jen se podivoval, proč jsem to nemohla říct rovnou. Nemohla, protože jsem nevěděla, kolik těch švestek na stromě je. Já zase nechápu, proč se nepodíval sám, místo toho čekání. Tu trochu už mohl mít dávno natrhanou...

Další články


Kam dál