Motivace... psát

Včera v 12:28 | Cecílie |  Téma týdne
Na počátku byla zvědavost. A taky chuť vyzkoušet si své schopnosti. Což mě vedlo k založení Blogu a to znamenalo začít psát a čekat a učit se a zkoušet a tvořit a měnit... Toužila jsem stát se členkou autorského klubu, mít někdy článek dne nebo blog dne. S prvními čtenáři přišla radost a pocit úspěchu, s vracejícími se čtenáři velká chuť pokračovat, s komentáři další nové zkušenosti. Pořád jsem objevovala něco nového, psaní mě bavilo a tak mi motivace rozhodně nechyběla.
Dokonce jsem časem byla přijata do autorského klubu, měla blog dne a jednou, podruhé i potřetí článek dne. Nejvíce jsem si ale cenila každého výběru na téma týdne a vracejících se a komentujících čtenářů. Zjistila jsem, že být na hlavní stránce není zase tak super. Dostaly se tam články, které bych já sama neoznačila zrovna za své nejlepší. Některá kritika na jejich adresu byla oprávněná. Co mě ale pokaždé mrzelo, bylo nepochopení toho, co jsem chtěla sdělit nebo jednoznačné odsouzení na základě čeho vlastně? Krátkého článku, který si někdo přečte a hned ví, jaký mám problém?
Přiznám se, že tito "rození psychoanalytici" mi trochu berou chuť psát. Nebaví mně obhajovat se a vysvětlovat např. že opravdu nejsem zastáncem ochlokracie a s internalizovanou misogynií taky nemám problém. (Mám totiž ráda svoji ženskost a muže nepovažuji za nadřazené tvory. Ale to už je jiné téma.) A po posledním článku dne jsem se navíc nějak zamotala do časového skluzu. Nestíhám psát, číst, komentovat. Vytratila se chuť přemýšlet nad články, komentáři, lidmi. Zvažuji, zda toho nenechám. Pokud má blog za něco stát, je potřeba mu věnovat hodně času.
Na druhou stranu si uvědomuji, o co všechno bych byla ochuzená, kdybych blog ukončila. Určitě by mi chyběla spousta fajn blogerů, jejich vtip, humor, nadhled i zkušenosti, které v jejich článcích nacházím. Také mě hryže svědomí. Vím, že něco dlužím těm, kteří mi napsali komentáře delší než byl můj vlastní článek a dokázali pochopit a vysvětlit v nich lépe než já sama, o co mi jde. Skončit by bylo snadné, ale já přece jen chci pokračovat dál.
Takže teď je mou motivací k psaní pocit zodpovědnosti, odhodlání bojovat s časem, touha udržet si čtenáře a zvědavost co je nového tam, kde jsem se dlouho nebyla podívat. Myslím, že malá pauza mi k tomu všemu dodala zase chuť a vrátila mi motivaci psát:)

 

A proč vlastně ne?... konec odhodlání

16. září 2017 v 21:07 | Cecílie |  Téma týdne
Nejsem typ, který by se do všeho hrnul hned a po hlavě. Nenechám se jen tak vyhecovat a než se do něčeho pustím, pořádně si to nejdřív rozmyslím. Na druhou stranu ráda občas zkusím něco nového. A tak se stalo, že jsem se cca 10 let (což je fakt dost dlouho na to pořádně si to rozmyslet) odhodlávala vyzkoušet si jízdu na snowboardu. Svou roli sehrály samozřejmě také čas, sníh a vhodná příležitost. Líbilo se mi, jak elegantně pohyb na prkně vypadá, že se dá jezdit v pohodlných a lehkých botách. To, že snowboarďáci posedávají, kde se dá, jsem považovala pouze za součást jakéhosi image. I nastudovala jsem instruktážní videa, jednoho dne si řekla: "A proč vlastně ne?," zapůjčila si snowboard a plna nadšení vyrazila na sjezdovku.
Rychle jsem pochopila pouze jednu věc, a to že na prkně se nedá stát (pouze na úplné rovině). Pokud jste na svahu a nejedete zrovna dolů, musíte prostě sedět. Nejde o žádný image, ale naprostou nutnost. Stát a udržet přitom rovnováhu je zhola nemožné. Mé další pokusy (zkoušela jsem to pak ještě několikrát) jako naučit se vyjet nahoru bez pádu a dolů ladně sjet, nebyly korunovány úspěchem. Jediné, co mi opravdu šlo, bylo to neustálé posedávání. Zjistila jsem, že to není nic pro mě. A proč vlastně ne?
Těch důvodů je hned několik:
Nosit si prkno nahoru pěšky je velmi fyzicky náročné.
Vyjet na vleku není tak jednoduché, jak se zdá.
Vyjet na lanovce je sice jednoduché, ale musíte z ní umět vystoupit.
Při pádech trpí nejen kolena a zápěstí, ale i záda, krční páteř a hlava.

Nakonec mi přišlo zbytečné mlátit sebou neustále o zem, když umím celkem slušně lyžovat. Jenže kdybych si prkno nezkusila, mrzelo by mě to. Někdy je holt potřeba vědět nejen proč ano, ale i proč ne.


Peklo je prázdné, démoni jsou tady... o hororech

7. září 2017 v 13:01 | Cecílie |  Téma týdne
Zvěsti o podivných bytostech vylézajících ze země zneklidňují většinu obyvatelstva ve městě. Začíná se šířit panika. Lidé se bojí vycházet po setmění na ulici, protože s příchodem tmy je najednou plná divných lidí. Velkých, vzájemně si podobných stvoření. Nahánějí hrůzu pouhým pohledem obrovských vypoulených očí. Zbytek tváře je porostlý srstí. Nikdo neví, co chtějí ani odkud se vzali, ale každý den je jich víc a víc... No fuj, představuji si, jak by to vypadalo, kdyby se něco takového stalo a skutečně by se mezi nás dostali démoni z pekla. Připadá mi to jako scéna z hororu. Když na to pomyslím, zmocňuje se mě tíseň, neklid, obavy, strach, nejistota i bázeň.
Asi proto nemám ráda horory. Je tam na mě moc negativních emocí najednou. Nevadí mi filmy smutné, i když u nich roním krokodýlí slzy. Mám ráda dobré komedie, filmy historické, nepohrdnu ani zdařilým akčňákem, ale horor, ten prostě nedám. Stačí mi vidět kousek a jdu od toho. Napětí nebo krvavé scény mi nedělají dobře. Vidím je pak ještě dlouho, vybavují se mi v noci, doslova mě straší.
Přesto jsou lidé, kteří právě tento druh filmu vyhledávají. Ptám se proč? Jak to, že jim naturalistické krvavé scény nevadí a mně ano. Svým způsobem obdivuji, že se na něco takového dokáží dívat a potom klidně spát. Jsou tak otrlí od přírody nebo si už zvykli? Nepředpokládám, že by se jim líbilo zlo. Ale možná se jim líbí bát se, když vědí, že jsou v bezpečí. Asi umí prožívat hrůzostrašné příběhy s vědomím, že je to jen jako. Já ne, já si můžu rozumně zdůvodňovat jak chci, že je to jen vymyšlené, stejně mě to dostane.
A tak mi nezbývá, než se dívat na pohádky a hororům se zdaleka vyhnout. Nevím, zda je proto můj život chudší, ale vím, že jiné to už nebude.
 


Umění mlčet... a naslouchat

1. září 2017 v 12:37 | Cecílie |  Téma týdne
Na první pohled se může zdát, že na mlčení není nic těžkého. Ale je. Hlavně umět mlčet tak akorát.
Jsou lidé, kteří pusu nezavřou. Upovídanost mají v povaze a proto musí neustále něco sdělovat, řešit, komentovat a vůbec jim nevadí, že je třeba zrovna nikdo neposlouchá. Takoví lidé mlčí málo.
Pak jsou tu samotáři, kteří na každou otázku odpoví co nejstručněji, nejlépe jedním slovem. Hovor s nimi je proto náročný a vázne. Ti jsou naopak mlčenliví až moc.
Většina lidí se pohybuje někde mezi těmito trochu extrémními typy. To ale neznamená, že všichni umění mlčet ovládají.
K umění mlčet nerozlučně patří také vydržet poslouchat. A to může být velmi těžké, když si někdo stěžuje a potřebuje se vypovídat, nepřerušit ho a nezačít vykládat o svých problémech. Neskákat nedočkavě do řeči, pokud mám k tématu co říct a počkat, až druhý domluví. V klidu si vyslechnout jiný názor a nezačít se hned rozčilovat.
Obvykle to umí starší lidé. Řekla bych, že čím mladší, tím netrpělivější a upovídanější. Děti bývají velmi spontánní, co mají na jazyku hned chtějí říct, až se z toho někdy zakoktají. Mladiství mohou být mlčenliví doma, ale mezi vrstevníky je tichý opravdu málokdo. Teprve s věkem a životními zkušenostmi se člověk naučí jisté zdrženlivosti ve vlastním mluvení a je ochotnější naslouchat druhému.
Přílišné mlčení stejně jako neschopnost druhého vyslechnout může způsobit mnoho problémů, nedorozumění a křivd nejen mezi partnery, ale i mezi rodiči a dětmi, kolegy v práci, přáteli. Pokud znáte někoho, kdo ovládá umění mlčet a naslouchat, važte si ho, takoví lidé jsou vzácní.


Co je a co není demokracie?

27. srpna 2017 v 13:19 | Cecílie |  Pohodové starosti
Obvykle dění kolem nás sice sleduji, ale nemám potřebu se k němu vyjadřovat. Teď však přišla chvíle na stručné zamyšlení nad něčím, co mi nepřipadá úplně vpořádku. Týká se to výkladu demokracie, diskriminace a chování menšin. Záměrně se budu pohybovat jen v obecné rovině, konkrétní příklad si můžete představit podle svého.
Zdá se mi, že lidé ne zcela správně chápou pojem demokracie. Jako kdyby pro mnohé demokracie znamenala život bez pravidel, bez zákonů, bez morálních zásad. Demokracií se zdůvodňuje, omlouvá nebo zakrývá vše, co je zrovna potřeba. Jak se někomu něco nelíbí, hned to není demokratické. Demokracie ale přece není o tom, že si každý může dělat, co chce. Jenže to vypadá, že právě tohle si dost lidí myslí. Je to líbivé, snadno se dá takovému dojmu podlehnout, ale není to správné!

Připomeňme si, že demokracie je vláda lidu, zvláště většiny. Měla by zaručovat dodržování principů politické a sociální rovnosti. Zdrojem politické moci by měl být především lid.
Nedočetla jsem se nic o tom, že by demokracie měla umožňovat více výkladů zákona, podle momentální potřeby, že by měla chránit jedince jednající pouze ve vlastním zájmu ani že by bylo dovolené každému, kdo má tu potřebu, nastavovat si své vlastní zákony. Žít v demokracii zkrátka neznamená ani žít bez jakýchkoliv omezení, ale ani stanovovat si předpisy podle svého.
No a pokud si zrovna tohle někdo myslí a jiný po něm začne chtít, aby dodržoval popř. neporušoval obvyklá pravidla (a což teprve nejsou-li mu úplně po chuti), je zaděláno na problém. Prvně je z toho nedemokratický přístup a hned na to diskriminace.
Připomínám, že diskriminace znamená rozlišování, rozdílný, jiný přístup k jedné skupině než k jiné nebo k celku.

Je zcela jasné, že pokud je demokracie vláda většiny, nemůže chtít menšina, aby se zákony tvořily výhradně podle jejích potřeb nebo aby její potřeby byly upřednostňovány před potřebami většiny. A je tu další problém, protože často menšiny chtějí to, co platí pro většinu.
Jak to vyřešit? No přece úplně jednoduše, ať se přizpůsobí té většině a bude po problému. Je to ten nejlogičtější způsob řešení. Jenže pokud jsou menšiny na svou odlišnost hrdé a nechtějí nebo nemohou splynout s většinou, pak tudy cesta, bohužel, nevede a je třeba hledat jinou.

Takže se napadne právě demokratický přístup. A s tím já nesouhlasím. To, že pro nějakou menšinu platí jiné zákony, nemusí nutně znamenat, že se porušuje demokracie ani to, že je diskriminována.


Další články


Kam dál