Energie... vítězí

Sobota v 11:33 | Cecílie |  Téma týdne
Říkat a myslet si můžeme, co chceme. O tom, kdy a jak poručíme větru, dešti, kdo je pánem tvorstva apod. Ale jedno je jisté, bez energie to nejde. A vůbec nezáleží na tom, o jakou energii se jedná. Z jakých zdrojů si ji bereme. Vládne nám, ať už si to uvědomujeje nebo ne.
Za celou svoji (vpodstatě krátkou) existenci jsme se my, lidé, nenaučili s energií vycházet. Neustále s ní bojujeme. Buď jí máme moc, takže až škodí nebo zase málo. Neumíme si ji v případě nadbytku uschovat na pozdější dobu. Proto neustále hrozí, že bude někde chybět. Když už si myslíme, že jsme si ji podrobili, ukáže nám, že to není pravda.
Od využívání ohně, přes jeho uchování a umění jej rozdělat jsme se posunuli o kousek dál. Naučili jsme se využívat energii vodní páry a pořád to nestačilo. Dnes je zapotřebí tolik energie, že bychom se neobešli bez jaderných elektráren. Hledáme jiné než neobnovitelné zdroje, protože u těch hrozí, že brzy dojdou.
A já se ptám: Je to ta správná cesta? Neměli bychom se spíše naučit energií šetřit? Vážit si jí a nebrat ji jako něco automatického a přirozeného?
Dokud se každý z nás nenaučí hospodařit se svou vlastní energií, těžko se něco změní. Doba je taková, žádá si plné nasazení, výkon. Pracujeme a vyčerpáváme se do úmoru. Nešetříme sami sebe. Neumíme hospodařit ani s energií naší vlastní. Není pak divu, že si lehkomyslně bereme energii z přírody. Máme pocit, že je to normální, že se nás to netýká a problém s jejím nedostatkem nás nepotká. Možná ne. V každém případě je to energie, kdo si diktuje a bude diktovat podmínky. Jen jen otázka času, kdy si to konečně uvědomíme a začneme se podle toho chovat. Začít bychom měli hned a u sebe.
 

Žít svůj život... asociace

9. února 2018 v 10:07 | Cecílie |  Téma týdne
Jasně že žiju svůj život. Přece nebudu žít život někoho jiného. To snad ani nejde. Taková hloupost nemůže nikoho napadnout. Žít cizí život, to je ale nesmysl.
Počkat! Něco mě napadá. Možná, že to není tak nemožné. Asi to nebude úplný nesmysl. Třeba herci. Kolikrát se vžijí do postavy, studují podrobně život někoho jiného, aby ho mohli co nejvěrněji napodobit. Dávají pak hrdinům, které zvárňují, kus ze sebe.
A vlastně je pravda, že i já občas prožívám díky nim život někoho cizího. Může se jednat o postavu z filmu, seriálu, ale i knihy. To mám vlastně nejraději. Kolikrát se mi stalo, že jsem se tak vžila do děje, že jsem se od něj nedokázala vůbec odpoutat. Pořád jsem myslela jen na to, jak to bude dál, a proč se to stalo zrovna takhle. Ztotožnila jsem se s hlavní hrdinkou a smála se, plakala nebo byla šťastná zrovna tak jako ona.
Je to vlastně velmi příjemné, na chvíli opustit svůj život a mít úplně jiné starosti a radosti. V případě radostí je to relax. Pokud jde o starosti, člověk se po chvíli rád vrátí k těm svým. A kolikrát mu už potom nepřipadají tak hrozné.
Jen je třeba se včas vrátit a zase žít svůj život. Ten náš opravdový, reálný, jediný co máme. Všechno ostatní je jen dočasné, příjemné, mámení smyslů.
Na závěr ještě jedna poznámka. Občas závidím život našemu králíčkovi. Celý den odpočívá, má pravidelný přísun čerstvého sena, vody, večer granulí. Necháváme ho co nejvíc proběhnout. Takže buď spí, žere nebo odpočívá. Žije si svůj spokojený králičí život. No nemá se nakonec nejlíp?
Jenže zvířátko si takové věci, na rozdíl od nás lidí, neuvědomuje. Neřeší, zda by se mohlo mít líp nebo hůř. Pokud se má dobře, je spokojené, pokud ne, dá to najevo. To jen mi lidé neustále přemýšlíme, jaké by to bylo lepší kdyby... a jaké by to mohlo být a není... Přitom bychom nejlépe udělali, kdybychom svůj život - prostě jen žili.



Neztrácet naději!... paradox

4. února 2018 v 17:49 | Cecílie |  Téma týdne
Naděje dokáže držet člověka dlouho nad vodou. Co když je ale marná? Může pak spíš uškodit? Není lepší raději přijmout pravdu a smířit se se skutečností, než si něco nalhávat? Nemám ještě tolik životních zušeností, abych na tyto otázky dokázala odpovědět. Ale odpovědi hledám. Asi záleží na situaci a povaze člověka. Někdo potřebuje věřit, jiný znát pravdu. Jenže jedna věc je pravdu znát a druhá se s ní umět vyrovnat. A pokud se někdo s nepříjemnou skutečností vyrovnává marnou nadějí, není to úplně ideální.
Pokusím se to popsat. Představte si starší osobu, jež má např. zdravotní problémy. Nijak zvlášť závažné, řekněme spíše nepříjemné a vlekoucí se. Starší lidé často odmítají pomoc, protože si myslí, že to tak prostě má být nebo že jim stejně nic nepomůže. A tak čekají, až se to zlepší. Je to jejich jediná naděje. My mladší to nechápeme. Je nám jasné, že samo od sebe se nic nezlepší, bude se to akorát tak horšit. Takže chceme, aby se s tím zavčas něco udělalo. Naléháme, posíláme k doktorovi, strašíme, jak to skončí, trápíme se, co bude dál.
A dotyčný senior se na nás za to zlobí. Dlouho jsem nechápala, proč. Vždyť se mu snažíme pomoct. Jenže my ho nutíme vidět pravdu, že lepší už to nebude. A zároveň mu bereme naději, že by se to mohlo vyřešit samo.
Co máme dělat? Nečinně přihlížet, jak čeká na zázrak a přitom se pomalu vše horší, je dost těžké. Když se pokoušíme nějak to řešit, dostáváme se s ním do konfliktů, slepých uliček, iracionálních argumentů a stejně to nikam nevede.
Pomalu zrácíme naději, že něco zmůžeme. Pokud nechce sám problém řešit, nikdo z nás ho k tomu nedokáže donutit. Možná už ani sám nevěří, že se to zlepší. Ve výsledku to v každém případě vede k jeho absolutní pasivitě. A je vlastně paradoxně jedno, zda je to kvůli marné naději v zázrak nebo její ztrátě.
Věřte mi, není to vůbec jednoduchá situace a je těžké neztrácet naději na její uspokojivé vyřešení.
 


Čeho se bojíš?... lež

27. ledna 2018 v 23:23 | Cecílie |  Téma týdne
Věcí, kterých se bojím je hodně. Patří mezi ně také lež, ze které mám strach tak nějak odjakživa. Je to asi dáno hodně výchovou, mám prostě vštípeno, že lhát se nemá. Takže jsem vpodstatě nikdy nelhala, protože jsem se bála trestu, který by následoval, kdyby se na něco takového přišlo. S věkem samozřejmě strach z odhalení nahradily hlavně morální důvody.
Přesto se lži bojím stále. Jen důvod je nyní jiný. Strašně by mě totiž mrzelo, kdybych zjistila, že mi někdo z mých nejbližších nebo přátel lhal. A doslova mě děsí, že by mi lhaly mé děti.
Vštípit jim, že se nelže byla a stále je jedna z mých priorit. Vždy jsem lhaní brala jako součást křiváctví a špatného charakteru. Nechtěla bych, aby mé děti byly křivé. Říkám jim, pokud něco provedete, přiznejte to. Ať to není ještě horší. Pak je ale velmi těžké se na ně nezlobit, když něco provedou a naopak je ještě pochválit za to, že našli odvahu se přiznat. Jsou to takové výchovné oříšky. Děti nemají ještě tolik zkušeností a chvíli trvalo, než moji kluci pochopili, že se opravdu nebudu zlobit, když se přiznají. Zároveň je to ale nesmí vést k přesvědčení, že pak vlastně vůbec nevadí, že něco provedli.
Dlouho mi trvalo, než jsem se vyrovnala s tím, že některé děti to přese všechno prostě zkusí. Není to jen o charakteru. Inteligentní děti prý lžou častěji a získané zkušenosti u nich hrají asi po určitý čas důležitější roli než tvořící se morální principy, které by neměly dovolit lhát nám dospělým.
Jenže co si budeme namlouvat, malí i velcí často dělají prostě to, co se jim vyplácí. Proto je nutné nejen malé děti učit, že lhaní je špatné. Mám ale strach, abych jim to vštípila dostatečně. Kolikrát okolo sebe vidí, že se někomu lež vyplatila. A tak se strachu ze lži nemůžu zbavit. Lhaní s sebou nese ztrátu důvěry k tomu, kdo mi lže. Takového člověka mám pak tendenci podezírat pořád. Lhal jednou, může zase. A toho bych se u nikoho, koho mám ráda, nechtěla dočkat.


Vnitřní hlas... nespolehlivý rádce

19. ledna 2018 v 12:26 | Cecílie |  Téma týdne
Jsem celkem racionálně založený člověk, manžel tomu říká "hnusná realistka." Takže na žádnou intuici nedám a snažím se řídit spíše rozumem. Přesto se občas objeví jakási neodbytná vracející se myšlenka a tu považuji za vnitřní hlas. Je-li hodně vtíravá, bývá na obtíž. A navíc mi často nenašeptává nic užitečného, spíše mě pokouší nebo mate. Něco takového mi rozhodně nepřináší užitek, snažím se proto neposlouchat. A dobře dělám. Kdybych dala na vnitřní hlas, nevím nevím, jak by to někdy dopadlo.

Tak třeba, když jsem viděla svého nastávajícího poprvé, blesklo mi hlavou, ...ten musí být divnej... Ještěže jsem se pokusila to ověřit.

Ve druhém těhotenství jsem zpočátku byla přesvědčená, že to bude holka. Jak se říká, přání otcem myšlenky. Někteří z Vás už vědí, že mám dva syny. Kdybych si nenechala pohlaví říct, žila bych devět měsíců v bludu.

Taky se u mě nepotvrdilo, že maminka bezpečně pozná své dítě. Pamatuji si, že když nám přivezli miminka z jakéhosi vyšetření ještě v porodnici, vůbec jsem nevěděla, který z těch uzlíčků je můj. Na radu vnitřního hlasu jsem ...sáhla po cizím... Naštěstí byla miminka popsaná a sestřička mě upozornila, že to není moje děťátko.

Také jsem měla problém poznat, proč miminko pláče. Až když kluci trošku povyrostli, dalo se poznat, zda se vztekají, volají nebo mají hlad. V té době to už poznal i manžel. Ale zpočátku jsem důvod vůbec netušila, přestože hodně maminek to prý pozná.

A proč se mi v hlavě neustále promítají (hlavně večer) obrázky sladkostí (ležících doma ve spíži), když je nechci jíst? Za to taky může ten věčný pokušitel vnitřní hlas.

Stejně jako za to, že když chci jít cvičit, ozve se v hlavě ...teplá sprcha, televize, klídek, pohoda... nikam nechoď a odpočívej.

Proč mi raději nenapoví slovíčka, když si zrovna nemůžu vzpomenout? To nevím, ale v tomto případě zásadně mlčí. Neporadí a neporadí.

Můj vnitřní hlas není spolehlivý rádce, snažím se na něj nedat. Ale někdy je to těžké. Co kdyby měl projednou pravdu?

Další články


Kam dál