Vánoce očima dítěte... otázka

11. prosince 2018 v 22:18 | Cecílie |  Téma týdne
Bylo nebylo jedno malé město. Žilo v něm mnoho maminek a tatínků s dětmi, babičky, dědové, tety a strýcové, ale i kočky, psi, myši, ptáci a spousta dalších živých tvorů. Běh jejich života určovalo léto střídající jaro a zima přicházející po podzimu. A tak zase přišel čas, kdy se všichni chystali na Vánoce. I malý kluk s bráškou, o kterém Vám chci vyprávět.
Oba byli ještě dost malí, a tak věřili, že jim dárky nosí Ježíšek. Zároveň však byli natolik velcí, aby o různých věcech přemýšleli. Maminka i tatínek se snažili při přípravě Vánoc myslet na všechno. Pečlivě schovávali dárky i zbytky vánočního papíru a dávali si pozor, aby před dětmi nemluvili ani o dárcích pro jiné členy rodiny. Oba se těšili, až jejich ostražitost po Štědrém dni bude moci skončit. Minulé Vánoce jim kluci kladli záludné otázky typu: "Proč nikdy Ježíška nevidíme? Jak se protáhne tak malou škvírou s tolika dárky? Jak je všechny unese? Jak to za jeden večer stihne?" A tak se trochu obávali toho, s čím vyrukují letos.
Přišlo to nečekaně, při společném zdobení stromečku. Vlastně maminka otázku svého mladšího syna málem přeslechla, protože byla celkem nevinná: "A není mu to líto?" Chvíli trvalo, než se od zcela reálných myšlenek (jako zda bude dost cukroví, že už by měla jít chystat oběd a kde všude jsou schované dárky) odtrhla a pochopila, na co se synek ptá. Aby získala trochu času na odpověď, zeptala se, i když to dobře tušila: "Komu by mělo být něco líto?" "No přece Ježíškovi. Každému něco dá, ale sám nic nedostane," přemýšlel syn nahlas. V takovou chvíli vysvětlovat malému dítěti, že dávat je víc než dostávat, by asi bylo dost těžké. Naštěstí starší brácha prohlásil, že Ježíškovi to určitě líto není, protože má na Štědrý den moc práce a tím jakoukoliv diskusi na toto téma, k maminčině velké úlevě, ukončil. Alespoň prozatím.
Před večeří totiž zase ten mladší přišel za maminkou, strkal jí do ruky autíčko a šeptal: "Mami, to je pro Ježíška. Dej mu to pod stromeček." Jestli šeptal proto, aby ho neslyšel bratr nebo Ježíšek, těžko říct. Rozhodně se však s odpovědí, že to Ježíškovi nevadí, nesmířil.
A tak celou večeři maminka myslela na to, že až budou dávat pod stromeček dárky, nesmí zapomenout to autíčko vzít a schovat. A protože nezapomněla, ten večer měl tenhle malý kluk radost nejenom z dárečků, co dostal, ale také z toho, že si Ježíšek vzal od něho autíčko.

Pozn.: Po mnoha letech si na to syn vzpomněl a ptal se, co se s autíčkem stalo. Byl moc rád, když zjistil, že ho mám pořád (pro Ježíška Mrkající) schované.
 

Vánoce už klepou na dveře... tradice

30. listopadu 2018 v 20:20 | Cecílie |  Téma týdne
Jak bych si toho mohla nevšimnout, když už jsem letos dokonce dostala dárek - je na obrázku. Mám skvělou kamarádku, která už v létě vytvářela dárky pro své známé. Je krásný sám o sobě a moc se těším, čím mě překvapí uvnitř. Na druhou stranu vím, že jsou lidé, kteří se svátků (a nejen vánočních) přímo děsí nebo je nemají rádi. Mají k tomu svůj důvod a dá se to pochopit. Ale není to škoda?
Tradice totiž mají velký smysl a význam. Vytrhují nás z denního kolotoče, přinášejí změnu, připomínají nám tok času, nutí nás přemýšlet o životě, blízkých, ... Stejně jako dříve i dnes potřebujeme mít v běhu času nějaké pevné body, důvod k oslavě, radosti. Zdá se mi, že dříve lidé měli mnohem více zvyků a tradic než dnes. Mnohé ještě přetrvávají alespoň místně nebo v menších vesnicích jako např. Smrtná neděle, Jízda králů, dožínky, posvícení, ... Ale Vánoce jsou svátkem, který dodržují snad všichni, jichž se týká. Neměli bychom dovolit, aby nám je komerce úplně znechutila a změnila do zcela jiné podoby.
Jsou ideálním obdobím pro dodržování tradic starých i vytváření nových. Existuje mnoho vánočních zvyků a každý je dodržuje tak trochu po svém. Zajímavé to pak může být u partnerů, slavících Vánoce poprvé společně. Musí se dohodnout, jak to u nich vlastně všechno bude probíhat. Vánoční tradice se nevytvoří hned, mohou se budovat docela dlouho.
My jsme doma třeba moc nedodržovali psaní Ježíškovi, ale manžel na tomto zvyku trval. Tak jsme to s dětmi vyzkoušeli a moc se nám to osvědčilo. Píšeme Ježíškovi každý rok a vůbec nevadí, že na Ježíška doma už dávno nikdo nevěří. I tak je to legrace. Dopisy si předáváme, abychom věděli, co si kdo přeje. Pak se musíme domluvit, kdo, co a komu koupí, aby se jednomu nesešly tři knihy, ale teplé ponožky nakonec žádné. Také si tím vzájemně alespoň trochu usnadníme práci s vymýšlením dárků. Tato tradice se nám povedla.
Hůř jsme dopadli s krmením zvířátek. Poctivě jsme nachystali jablíčka a mrkev. Jen se nám v té zimě s malými dětmi nechtělo chodit moc daleko. Tak jsme dobrůtky nasypali k poli kousek za sídlištěm. Jenže naše důsledné děti se za pár dní chtěly podívat, jak to zvířátkům chutnalo. A byly velmi zklamané! Všechny dobrůtky se tam válely netknuté. Zkuste něco takového nějak věrohodně vysvětlit spravedlivě rozhořčeným dětem. Tohle se nám teda nepovedlo. Už nikdy jsme na Štědrý den zvěř krmit nešli. Ale už tradičně s nimi o Vánocích na nevděčná zvířátka vzpomínáme:)


Míry a jednotky

23. října 2018 v 13:16 | Cecílie |  Pohodové starosti
Já vám nevím. Mně na tom nepřijde nic divného. Běžně natrhám trochu pažitky do polévky, použiji špetku koření na maso, co by se za nehet vešlo chili do omáčky nebo hrst ořechů do buchty. Prý ale používám divné míry. To snad mám pažitky přinést jeden metr, koření vážit a ořechy počítat? To by zase bylo divné mně. Jenže můj manžel, když po něm chci něco přinést nebo koupit, tak potřebuje množství uvést naprosto přesně. Ale ne vždycky to jde.
Asi proto je moje nejoblíbenější míra trochu. Znamená tak akorát, ne moc, ne málo. Když trochu zbyde, nevadí, když trochu schází, není to katastrofa. Trocha je taková univerzální jednotka platící pro délku, hmotnost i objem.
Není tedy divu, že úkol přinést trochu švestek na buchtu, byl nad manželovy síly. Místo aby se pustil do trhání, čekal na mě, až cosi dodělám, přijdu a řeknu mu, kolik těch švestek vlastně chci.
Pochopila bych to, pokud by šlo o strom velký, obsypaný ovocem. Jenže ty švestky byly na malém stromečku. Koukla jsem na něj a bylo to hned jasné. Měl na sobě trochu švestek, akorát na buchtu. Manžel stále nechápal, dokud já konečně neprozřela a nevydala jasný pokyn: "Otrhej to všechno." Konečně byl manžel spokojený.
Jen se podivoval, proč jsem to nemohla říct rovnou. Nemohla, protože jsem nevěděla, kolik těch švestek na stromě je. Já zase nechápu, proč se nepodíval sám, místo toho čekání. Tu trochu už mohl mít dávno natrhanou...
 


Nejsem tím, kým mám být... pochopení

7. října 2018 v 18:22 | Cecílie |  Téma týdne
Už dávno jsem se přestala snažit být ideální a jiná než jsem. To bych se pak stresovala hned od rána. Moc dobře totiž vím, že po probuzení nejsem ani trochu milá, pozorná a vlídná ani jako manželka ani jako matka. Je mi jasné, že bych taková být měla. Vstávat každý den s úsměvem na rtech alespoň o hodinu dříve, abych si zacvičila. Pak všem připravila snídani a svačinu a nakonec jemně a s láskou vzbudila zbytek spící rodiny. To by bylo krásné...
Jenže: Spoustu úsilí mě každé ráno stojí už jen se včas vzbudit a vstát. Mám propracovaný systém několika budíků, přesto se mi občas podaří všechny úspěšně ignorovat a zaspat. Pak se jen snažím netvářit se moc kysele, nenadávat a relativně v klidu a hlavně co nejrychleji vypadnout do práce.
Pokud jsem se pokusila vstát brzy, tvářit se mile a něco udělat, nedopadlo to nijak valně. Nestíhala jsem, protože prostě nedokážu odhadnout čas. Snídaně pro děti vychladla dřív než vstaly a při cvičení jsem zase překážela vstávajícímu manželovi.
Výsledek: pro všechny zúčastněné je nakonec lepší, když se o nic nesnažím. Nejraději vstávám sama, v klidu nastartuji a začnu nový den. Když se mohu ráno soustředit jen na sebe, začnu naplno fungovat docela rychle.
Mí nejbližší už to vědí, tolerují a chápou. Já se na oplátku snažím své ranní protivnosti nepoddat úplně. A tak to nakonec snad ani nevadí, že ráno nejsem tím, kým bych chtěla. Někdy to prostě nejde a je lepší se s tím smířit, než bojovat proti své přirozenosti.


První mimozemský kontakt... v kině

30. září 2018 v 20:19 | Cecílie |  Téma týdne

Ve čtvrtek jsem kvůli množství komentářů-spamů článek stáhla. Omlouvám se za jeho druhé publikování. Moc děkuji za komentáře, které mi stihli napsat Čerf, Kitty a Klavesnicetuka.

Jen málo zážitků z dětství si pamatuji tak dobře jako tenhle. Moje starší sestra mě vzala do kina. Už to samo o sobě byl zážitek a dobrodružství:) Já, malé dítko chodící sotva do školky jsem někam šla pouze v doprovodu své starší, školou povinné sestry.
Nebylo to poprvé, co jsem byla v kině. Chodila jsem do něj moc ráda, občas jsme zašli na pohádku nebo film pro děti. Jakmile se v sále setmělo, ani jsem nedýchala a čekala, až se začne na plátně objevovat obraz, rozezní se hudba a začne se odvíjet děj. Sestra mi řekla, že jdeme na "pohádku, ale natočenou v cizí zemi". Byla jsem zvědavá, jak bude vypadat princezna, jestli nebude třeba krásnější než ty naše. A co za hrdinský čin vykoná princ, aby si princeznu mohl vzít za ženu?
Jaké bylo mé překvapení (údiv a zklamání), když jsem pochopila, že to tentokrát není pohádka pro mě, ale hlavně pro sestru. Žádná zakletá královská dcera nečekala na záchranu. Jen malý kluk se spřátelil s jakousi divnou obludou. Přesto jsem se snažila pochopit děj, rozeznat dobro od zla a - nebrečet buď strachy nebo obavami z toho, jak to dopadne. Celý film byl plný světelných efektů, překvapení, napětí, tajemství a mně dosud neznámých věcí. Už tušíte o jaký film šlo? Místo spanilé princezně jsem nakonec fandila šeredné obludce z vesmíru, kterou zapomněli na Zemi a jejímu pozemskému kamarádovi.
E. T. si mě (stejně jako spoustu dalších diváků) získal svým dobrosrdečným výrazem, bezbranností, touhou po domově a upřímností. A to byl můj první mimozemský kontakt. V mé dětské duši se poprvé ozvala otázka, zda by se něco takového mohlo stát doopravdy. Předtím mě o mimozemšťanech vůbec nenapadlo přemýšlet. Od té doby stále, tak nějak ve skrytu duše, doufám, že pokud někde nějaká mimozemská civilizace existuje, je stejně krásně ošklivá a sympatická jako E. T.

Další články


Kam dál