Dočasné omezení činnosti

30. března 2018 v 18:55 | Cecílie |  Pohodové starosti
Dlouho jsem tento krok zvažovala, než jsem se rozhodla k němu přistoupit. Po téměř dvou letech mě to mrzí, ale zase to beru tak, že nehodlám činnost úplně ukončit, jen omezit. Považuji za slušné dát Vám to vědět. Vážím si všech pravidelných, občasných i náhodných čtenářů a hlavně všech komentujících.
Přestože mě blog stále baví a přinesl mi mnoho zajímavých zkušeností, potřebuji si na chvíli oddechnout. Stává se pro mě povinností, místo radosti, a to není dobré. Nemám čas psát nové články, sotva zvládnu jedno Téma týdne, už je tu nové. Nemám čas odpovídat na komentáře. Snažím se alespoň oplatit návštěvu. Přála bych si na to mít třeba celý večer.
Asi je to tím, že mám teď trochu víc povinností v práci. Věnuji se i jiným aktivitám, než je psaní blogu a přede dveřmi je jaro. Čeká mě práce na zahradách. Zaroveň mě to všechno těší i děsí.
Pauzu plánuji asi do září. Možná nějaký článek napíšu, možná ne. Budu sbírat inspiraci a také bych chtěla blog rozšířit o vlastní www stránky. Doufám, že se mi to podaří.
Přeji Vám zatím úspěchy při psaní a těším se na opětovné shledání.
Cecílie


 

Rakousko Ski amadé 2018

30. března 2018 v 18:30 | Cecílie |  Cestování
Stejnou oblast jsme kvůli lyžování navštívili i loni. Byli jsme velmi spokojení jak s ubytováním, tak s možnostmi lyžování. A letos jsme opět byli nadšení.
Mezi velké výhody obou středisek (Flachau, Schladming) patří snadná dostupnost z dálnice, velké bezplatné parkoviště, lanovky kabinkové i tzv. bubliny a převaha širokých červených sjezdovek vzájemně dobře kombinovatelných. Opravdu zde nehrozí, že bychom se nudili na jedné sjezdovce. Ve Flachau jsme využili propojení se střediskem Wagrain. Ve Schladmingu jsem se nemohla nabažit nádherných pohledů na masiv Dachsteinu.
Jen těch lidí by mohlo být na sjezdovkách méně. Ale chápu, že je sem láká to samé, co nás. Na odlehlejších svazích jsme lyžovali ve větším klidu. I zde se sice občas motal nevrlý začátečník, ale co se dá dělat. Zdatnější lyžař zrátka musí umět vyhnout. Já osobně jsem si na určité sjezdovky troufla až se zkušenostmi. Dnes se často i lyžař začátečník pustí na svižnou červenou a je mu celkem jedno, že je evidentně nad jeho síly. De facto pak ohrožuje sebe i okolí. Takovými si však nehodlám nechat zkazit dojem.
Ještě pár ukázek:





Dopis... prosím

24. března 2018 v 19:50 | Cecílie |  Téma týdne
Dopis, který neskončil ve sběru nebo v koši je jistě něčím vzácný. I já takové mám. Jsou mezi nimi i dopisy klasické, tedy ty vlastní rukou psané. Těch není moc a ty od mých dětí pro mě mají velkou cenu nejen kvůli obsahu. Dalo mi dost práce je od nich vůbec dostat. Doba, kdy byl dopis nebo pohled jediným dostupným komunikačním prostředkem je pryč. Už to není samozřejmá povinnost vůči rodičům či babičkám, napsat jim z tábora. Dnes je to bráno jako přežitek, zbytečnost, moc práce, otrava, ... a já si přesto tolik přála alespoň jednou opravdický dopis dostat od svých dětí.
Nejprve jsem je musela přesvědčit, že mi ke komunikaci doopravdy nestačí žádná ze současných vymožeností moderních technologií.
Pak jsem pro ně zcela nepochopitelně zavrhla pohlednici, kterou mi milostivě byli ochotní slíbit. Obvykle to dopadne tak, že pohlednici přivezou prázdnou s výmluvou, že ji nestihli napsat. Tentokrát mi nabízeli, že mi ji přivezou napsanou. Řekla jsem ne.
A trvala jsem na jednom dopisu od každého dokonce i poté, co byli ochotní mi napsanou pohlednici skutečně poslat poštou.
Ještě zkusili jeden dopis za oba, ale neměli šanci.
Následovala lekce psaní dopisu.
Bylo třeba jim vysvětlit, že se dopis dává do obálky a na tu se píše adresa.
Ukázat jim, kam a jak se adresa píše a co je to oslovení. Starší trochu tušil, o čem je řeč.
Ověřit, zda znají PSČ našeho města (starší se urazil, mladší se zeptal, co to je).
Papír, tužku a obálku jsem jim musela téměř násilím nacpat do tašky, do poslední chvíle totiž moji synové nevěřili, že to myslím vážně.
Pak jsem je musela ještě ujistit, že za známku neutratí všechny peníze (kdybych doma nějakou měla, tak bych jim ji samozřejmě na obálky nalepila rovnou).
A taky říct, co mi asi tak mají napsat.
Odjeli a já čekala.

A dočkala jsem se. Skutečně mi každý jeden dopis napsal. A jeden jsem také dostala. Aby ušetřili za známku, poslali je v obálce společně. Za to jsem se nemohla ani trošičku zlobit. Bez problémů jsem hned poznala, který je od staršího syna a který mi psal mladší. I když ten se nepodepsal. Prý nevěděl, že se dopis podepisuje. Mě totiž vůbec nenapadlo mu takovou samozřejmost říct.
Ale jsem ráda, že to nakonec zvládli. Byly to moc krásné dopisy a já je opatruji jako velikou vzácnost. A tajně doufám, že časem přibydou další.
 


Život ve vzpomínkách... babičky

16. března 2018 v 9:23 | Cecílie |  Téma týdne
  • Jsem malá holka.
Babičku vídám docela často, hlídá mě vždy, když jsem nemocná. Její poznámky jako...
To za našich mladých let nebývalo...
Takové vymoženosti my neznali...
To když já byla malá...
...je přesně to, co mě nudí a nebaví poslouchat. Nemám ráda, když babička zdůrazňuje, jak se hlavně my děti máme o moc lépe než děti dřív. Mám pocit, že mi babička vůbec nerozumí.
  • Už nejsem malá holka.
Babička mě už nemusí hlídat, když onemocním. Přes týden jsem pryč, takže se vídáme jen o víkendu, pokud přijedu domů. Trpělivě sedím a poslouchám, jak babička vypráví. Je mi dobře, sedím schoulená v křesle a odpočívám. Vyprávění babičky znám, přesto si ráda znovu poslechnu o jejím těžkém mládí. Jsem ráda, že já se mám lépe. Mohu studovat, cestovat, bavit se.
  • Jsem velká.
Tak ráda bych si zase sedla do starého křesla a poslouchala, jaké to bylo dřív. Určitě bych se ještě na některé věci zeptala. Spoustu historek z babiččina mládí jsem už zapomněla a mrzí mě to. Myslím, že pro babičku bylo důležité si občas zavzpomínat na mládí, hezké i těžké časy. A pro mě zase bylo zajímavé uvědomit si díky tomu rozdíly mezi životem jaký byl dříve a naším současným.

Život ve vzpomínkách zůstane nakonec každému starému člověku. Takové vzpomínání babiček nebo dědečků se může stát cenným zdrojem poznání pro vnoučata. Ne vždy se ale sejde moudrost stáří s ochotou mládí naslouchat. Poud ano, je třeba si toho vážit.

Maska... na karneval

9. března 2018 v 20:08 | Cecílie |  Téma týdne
Vzpomněla jsem si v této souvislosti na karnevaly. Zajímavé je, že tradice pořádání karnevalů byla dodržována za minulého režimu, v současnosti a jistě budou karnevaly pořádány i nadále. Většinou patří mezi oblíbené akce jak u dětí tak u dospělých.
Pamatuji si na to, jak jsem se také, ještě na ZŠ, měla zúčastnit této akce. Jen jsem se o tom doma zmínila, bylo rozhodnuto, v jaké masce půjdu. Babička měla známou a ta nám masku půjčí. Byla jsem smutná, že jsem tak byla ochuzena o vymýšlení a výrobu masky mé vlastní. Bylo mi ale slíbeno, že tak úžasnou masku bychom doma určitě udělat nesvedli. I smířila jsem se s tím.
Podruhé jsem byla smutná, když jsem zjistila, o jakou masku se vlastně jedná. Měla jsem totiž jít za vodníka. Zatímco moje spolužačky šly za Pipi Dlouhou punčochu, indickou tanečnici, motýla, anděla a další krásné pohádkové bytosti, já měla jít za zeleného vodníka. Žádná sukně, vlečka, paruka, hezky učesané vlasy, ... Opět mi bylo vysvětleno, že nic z toho se mojí masce nevyrovná. A tak jsem čekala, až mi masku paní zapůjčí, abych si ji vyzkoušela.
Asi tušíte, že potřetí jsem byla také smutná a snad nejvíc. Maska byla skutečně věrohodná. Brčálově zelené široké kalhoty a jakési opentlené zelené sako bych ještě unesla. Ale to, co jsem si měla dát na hlavu, bylo vážně hrozné. Klobouček ozdobený barevným krepákem přidělaný na jakési vyztužené, samozřejmě zelené, punčoše se slámou místo vlasů. V místě očí dva ping-pongové míčky s dírkou uprostřed. Tak vypoulené oči nemá ani chameleon. Další otvor, obšitý rudě červenou nití, představoval pusu (asi takovou jako po dost nepovedeném botoxu).
V téhle masce jsem tedy absolvovala karneval. Viděla jsem dost mizerně a mluvit nemělo cenu, stejně mi nebylo rozumnět. Mé trápení s maskou se opakovalo ještě jednou následující rok a pak k mé velké úlevě skončilo. Důvod byl prostý: vyrostla jsem a maska mi byla ve všech směrech malá. Na další karneval jsem ale šla až o mnoho let později, se svými dvěma dětmi.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pozn. pod čarou: Ta maska byla asi pěkná. Babička mě nabádala, že se s ní nesmí nic stát, že na ni musím být opatrná. Ale já nebyla nadšená z toho, že mám jít za vodníka. Bylo mi líto, že nemám nějakou jinou, hezčí masku. Vím, že to babička myslela dobře, proto jsem v ní na karneval šla a samozřejmě na ni byla opatrná.

Další články


Kam dál