Hodný Chlupáček

Sobota v 21:55 | Cecílie |  Náš králíček
Musím uznat, že králík je vcelku pohodové zvířátko. Velkou výhodou je, že je tichý a to nejen když spí. Ani přes den nevydává žádné zvuky, což stále ještě ne zcela chápu a považuji trochu za zázrak. Jsem zvyklá na to, že jak mě někdo vidí, hned na mě mluví, občas i dva lidi najednou. Ale když jsem třeba dopoledne s králíkem v kuchyni - nic. Ticho po celou dobu. Má to však i svá úskalí.
Je tak tichý, že jsme jednou dokonce zapomněli, že je venku z klece a odešli pryč. Naštěstí to bylo ještě v době, kdy nevyskočil ze židle nahoru na stůl, tak odpočíval spokojeně pod ním. Také při zametání si občas neuvědomím, že je pod stolem a jak tak pod něj koštětem máchnu, cítím odpor a hele - kouká na mě králík. No já bych teda uhnula, kdyby mě někdo po zádech přejel smetákem, ale on ne. Sedí a kouká dál. Musím prostě zamést jen okolo. A pak se ještě stává, že se připlete pod nohy. To bez váhání uskakujeme, raději riskujeme vlastní pád, jen abychom ho nezašlápli.
Také má svá oblíbená místa, chutě, nálady a činnosti, ale o tom zase někdy jindy. Teď už přidám jen pár fotek.

Chlupáček

Odpočinek

Pohoda


 

Nejdůležitější orgán... není

Čtvrtek v 18:41 | Cecílie |  Na téma týdne
Kromě orgánů zcela jasně nezbytných k životu je pro mě nejdůležitější ten, který zrovna nefunguje. Ať už se to projeví bolestí nebo jinými zdravotními problémy, dává mi tím o sobě vědět. Upozorní mě, že něco není v pořádku. Trápí a mučí mě tak dlouho, dokud mu nevěnuji veškerou pozornost. Proto se pro mě v tu dobu stává důležitější než ty ostatní, zdravé.
Pátrám po příčině obtíží a snažím se ho vyléčit tak dlouho, dokud není zase vše vpořádku. Jakmile se to podaří, přestane pro mě být důležitý a dál se mu obvykle už nevěnuji.
A to je chyba. Neřeším zdraví včas, prvotní příznaky nemoci ignoruji, spoléhám se na léky, které dočasně uleví, ale neléčí příčinu. Teprve když není zbytí, problém začnu řešit. Není čas na rekonvalescenci ani prevenci. Na druhou stranu kdybych měla běhat k doktorovi pokaždé, když mě někde píchne, nebudu dělat nic jiného.
A tak nezbývá, než si považovat toho, co nám v těle funguje dobře, starat se o to, co je oslabené a doufat, že si tělo zavčas řekne, když bude potřebovat někde něco "opravit". A je jedno, zda se jedná o nemoc srdce nebo slepé střevo. Pokud je orgán nemocný, je důležitý a musí se léčit.

Talent

14. února 2017 v 19:28 | Cecílie |  Nejen pohodové starosti
Vždy jsem obdivovala každého, kdo něco umí - lidi s talentem. Vnímám nadání k určité činnosti jako velký dar. Pokud je rozvíjen, talentovaný jedinec pak třeba krásně zpívá, maluje, hraje na hudební nástroj, tančí nebo vyniká ve sportu či manuální zručností. Méně viditelný pak může být talent třeba matematický nebo organizační.
Mně se bohužel nic z toho nepoštěstilo. Zřejmě jsem v dětství neprojevila v žádné oblasti dostatečné schopnosti na to, aby stálo za to je dále rozvíjet. A teď už s tím nic nenadělám. Budu-li se chtít něco naučit, pokud se mi to vůbec podaří, nikdy nedosáhnu lepší než průměrné úrovně a ještě mě to bude stát velké úsilí.
Nepomůže ani útěcha, že jsem třeba mohla být tenisová hvězda. Protože jsem tenis nikdy nehrála, tak mi to nikdy nikdo neuvěří. Rozhodně ale vím, že můj talent nebyl promrhán v malování či hudbě, tam opravdu, bohužel, žádný nebyl, není a nebude.
A tak mi nezbývá, než pokorně obdivovat šikovné ruce jiných, hrajících zručně na rozmanité hudební nástroje. Nebo malíře, kterým nedělá problém namalovat v podstatě cokoliv. Také autory nápaditých návodů na ruční práce, kterými se internet jen hemží, a všechny umělce, herce a sportovce, včetně účastníků StarDance.
Obzvláště teď je to pro mě aktuální, protože se marně již poněkolikáté snažíme s manželem proniknout do tajů tance. Když už v tanečních pochopíme kroky, což někdy (často) chvíli trvá, máme problém s hudbou. Než si kroky odpočítáme, hudba je úplně někde jinde. Pokud už se nám už! při desátém opakování jedné figury podaří správné kroky v tempu hudby, rozhodně u toho nevypadáme ladně a lehce. Jsme vyřízení fyzicky i psychicky a dvě hodiny nám bohatě stačí. Během týdne se zregenerujeme, vše zapomeneme a jdeme bojovat s tancem a s pocity naší naprosté neschopnosti znovu:) Nechápu, jak účastníci soutěže mohli vydržet trénovat i šest hodin denně několik týdnů.
Říkám si, je to o talentu nebo dřině? Kolik se toho vlastně dá naučit bez nadání? No, asi míň než s talentem. Jde to určitě ruku v ruce a je potřeba obojí - být šikovný a dřít. A z toho plyne, že když na nic šikovná nejsem, nemusím dřít. Že by to mělo také nějaké plus? Když já mám raději tu dřinu než lenošení. Asi proto pořád něco dělám a vymýšlím a nedostatek talentu se snažím alespoň částečně kompenzovat úsilím a nadšením.
 


Konec cesty... konec dětství

9. února 2017 v 17:33 | Cecílie |  Na téma týdne
Konec cesty byl přímo před naším domem. Asfalka odbočila z ulice jen k nám, dál pak vedla už jen pěšinka. Kousek pod námi pod kopcem totiž byly ještě tři domy. Pěšina sloužila jako zkratka pro jejich obyvatele, pokud šli třeba na nákup, ale autem se k nim muselo jet jinudy. Ten "náš" konec cesty pro mě vždy znamenal skutečnou i pomyslnou hranici mezi:

Vesnicí a přírodou
Za těmi zmiňovanými posledními třemi domy, už byly jen lesy, pole, louky, rybník, ... Tedy úplně jiný svět. Stačilo jen seběhnout po pěšině a byly na dosah lesní jahody, žampiony, maliny, ... V létě koupání v rybníce, v zimě bruslení. Na kopečku za domem (vlastně dvou, protože pěšina se stočila a kopec rozdělila) se báječně sáňkovalo, raději spíš bobovalo, protože po přejetí menšího kopečku a pěšiny následoval dost velký skok.

Povinnostmi a svobodou
Za cestou jsem nemusela psát úkoly, učit se, pomáhat doma, na zahradě. Směr pěšina znamenal celoroční toulání po lese a procházky s pejsky, na běžkách, ... Tam jsem si mohla hrát, odpočívat, podnikat objevy různé povahy. Směr cesta znamenal školu, náměstí s autobusovou zastávkou, obchody, kinem. Byla tam taky zábava, ale jiného druhu.

Dětstvím a dospělostí
Jak jsem rostla, měnilo se i okolí našeho domu. Konec cesty jednoho dne zmizel, asfalt pokračuje dál, ke dvěma řadám garáží. Část pěšiny je oplocená, kopce, na kterých jsme sáňkovali končí v nové silnici. Za ní už se toho naštěstí moc nezměnilo. "Náš" konec cesty zároveň s mým dětstvím zmizel, ale něco z něj zůstalo ať už ve skutečnosti nebo ve vzpomínkách.

Drátkování pošesté – 2D rozměr

6. února 2017 v 9:23 | Cecílie |  Snadné drátkování
Velmi vděčné je drátování ozdobných předmětů a drobných dárečků. Stačí mít předlohu tvaru a můžete začít. Inspiraci najdete na internetu (jednoduché omalovánky) nebo ve věcech okolo sebe (vykrajovátka na cukroví).
Nejprve si provázkem změříte po obvodu tvar a tak zjistíte, kolik budete potřebovat drátu. Drát o potřebné síle hadříkem s olejem namastíte, zároveň zahřejete a můžete začít drát tvarovat. Pomůže Vám obrys na papíře, podle kterého jej ohýbátete, v úzkých místech si můžete pomoci kleštěmi.
Vytvarovaný drát vyplníte pomocí ozdobného stehu, pokud si troufnete, přidejte korálky. Pro inspiraci několik ukázek.

Vánoce sice už byly...




Velikonoce teprve budou...




Pokud byste měli zájem o podrobnější návod, stačí napsat do komentáře o co konkrétně a já se pokusím jej zpracovat detailněji.

Žijeme v iluzích... ztráty nevadí

2. února 2017 v 18:25 | Cecílie |  Na téma týdne
Můžeme jim říkat iluze, sny, naivita nebo ideály. Jsou součástí našeho světa ať už chceme nebo ne, ať už tom víme nebo ne, někdy se jim bráníme, jindy podléháme. Můj svět rozhodně dělají hezčí, lepší, pomáhají mi věřit, že dobro zvítězí nad zlem. Stejně jako v pohádkách, které jsou vlastně také iluze. Neexistují v nich problémy, které by v reálném životě určitě vše hodně zkomplikovaly. Zajímavý je někdy způsob, jakým o svou iluzi přijdeme a jak se s tím vyrovnáme. Záleží na tom, jestli nám iluzi někdo vezme nešetrně či v nevhodný okamžik nebo odezní sama zcela přirozeně.

Tak třeba Ježíšek. Já si vůbec nepamatuji, že bych to nějak řešila. Najednou jsem věděla, že není a bylo to. Mladší syn se dozvěděl ve škole, že dárky kupují rodiče a odmítal tomu uvěřit. Ještě další dva roky v Ježíška tvrdošíjně věřil (i když si myslím, že to spíš předstíral). Kamarádky dcera začala něco tušit díky reklamám a ztropila hysterickou scénu, proč jí všichni lhali.

Nebo dospěláctví. Také jste si mysleli, že být dospělý je lepší než být malý? Já teda ano a docela dlouho. Nikdy mi to nikdo nevymlouval, až jsem sama musela zjistit, že být dospělý neznamená dělat si co chci, ale nést odpovědnost nejen za svá rozhodnutí a činy, ale i za své děti, rodinu, ... Nedávno jsem se to snažila vysvětlit staršímu synovi, ale myslím, že se téhle své iluze stejně nevzdal. Tady je prostě potřeba vlastní zkušenost. Nestačí, že vám to někdo řekne.

Iluze o lidech. Tak ty občas ztrácím díky tomu, jak se lidé chovají. To mě pak hodně mrzí. Zvlášť pokud si o někom myslím, že ho znám a že je ochotný pomoci a on se pak v nějaké situaci projeví jako totální sobec. Vím, že by člověk měl odpouštět, ale zklamání ze ztracené iluze stejně zůstane.

A tak bych mohla pokračovat. Poslední dobou dost ztrácím iluze o svých dětech, ale to si nechám na samostatný článek. Na druhou stranu nějaké iluze naštěstí pořád zůstávají nebo vzniknou nové a nahradí ty staré. Momentálně žiju s pěkným pocitem, že být dospělý má také své klady, že máme i dobré přátele, že děti z puberty jednou vyrostou a tyto své iluze si nenechám hned tak vzít. Pěkně počkám, až odejdou samy (a nebo mi zůstanou:)).

Zima jak má být

31. ledna 2017 v 18:03 | Cecílie |  Fotohrátky
Mnozí se zlobí, že mrzne a padá sníh. Mně to ale nevadí. Mám pocit, že jsou věci tak, jak mají být. K zimě to nepohodlí, břečka a zapadané cesty prostě patří. A taky se mi líbí, jak je přírodě jedno, že nestíháme do práce, že je nám zima a nohy kloužou po ledu na chodníkách. Mně už se po pěkné bílé zimě stejně docela stejskalo. Podělím se s Vámi o pár fotek z běžkových procházek.








Jeden chybný krok... cirkulárka

26. ledna 2017 v 15:14 | Cecílie |  Na téma týdne
Nebude to naštěstí článek o amputovaných prstech, jak by se mohlo podle nadpisu na první pohled zdát. Přesto bude o trápení, které mi chybný krok a cirkulárka způsobily.
Přiznám se, že jsem cirkulárku nikdy neměla ráda. Ostrý, hlasitý zvuk, když na ní táta nebo soused něco řezal. Přísný varovný hlas, kterým mě vždy nabádal, abych se k ní nepřibližovala, mě nenechával na pochybách, že s tímto strojem nejsou žerty. Létající piliny a hromady dřeva, které bylo třeba prvně podat, aby ho mohl pořezat a pak v dostatečné vzdálenosti od pily posbírat a uklidit. To vše ve mně vzbuzovalo strach a nepříjemný pocit hrozícího nebezpečí jen se začala točit.
Jako dospělá jsem obdivovala manžela, že byl ochoten se k ní přiblížit a klidně pořezat kmeny z babiččiny zahrady. I já jsem varovným hlasem odháněla zvědavé děti do bezpečné vzdálenosti, aby se jim něco nestalo. Stačil by jeden chybný krok, zakopnutí... při představě co by se mohlo stát mě vždy přepadla opravdová hrůza. Byla jsem spokojená jen pokud cirkulárka odpočívala na svém místě, tichá, vypnutá, pečlivě zakrytá a bezpečná. Myslela jsem si, že takto nemůže uškodit.
Na zahradu jsme chodili často a rádi, cirkulárku pouštěli jen zcela výjimečně. A tak stála nevyužitá poměrně dlouho. Až jednou, při trhání ovoce jsem na ni vylezla. Proč se kvůli pár kouskům tahat s dlouhým těžkým žebříkem. Jenže (ta potvora se asi urazila, že ji používám k jinému účelu než byla stvořená) jsem přešlápla a najednou se i se mnou převrhla. Jak jsem letěla dolů, stihla jsem jen tak tak uskočit, aby nepadla ještě na mě.
Odneslo to sice jen pochroumané koleno, ale mít nohu měsíc uprostřed léta ušněrovanou v ortéze nebylo dvakrát příjemné. Poměrně dlouho jsem pak kulhala, skoro to vypadalo, že jsem zapomněla chodit normálně. A při větší zátěži mě koleno zlobí i teď. Ale vykládejte někomu, že to máte z toho, jak jste spadli z cirkulárky. Buď Vám nebude věřit nebo se Vám bude smát.
Cirkulárka je nebezpečná, ale mě ublížila v okamžiku, kdy jsem se jí zrovna nebála. Na některé chybné kroky si v životě dáváme pozor, ale někdy nás mohou ohrozit víc právě ty, při kterých nebezpečí nečekáme.



Další články


Kam dál