Naše babi

14. srpna 2016 v 13:34 | Cecílie |  Děti a rodiče
Babičky (a samozřejmě dědové) mají většinou v našich životech důležité místo. Mohou dělat s dětmi věci, na které nám rodičům, nezbývá čas, jsou trpělivější, rádi vnoučata hýčkají. Dobře si pamatuji na dobrotky, které mi moje babička dávala, aby se mi lépe učilo. Teď už bohužel nejsem rozmazlované vnouče, ale máma. A tak se na některé věci dívám trochu jinak. Za mnoho jsem babičce mých synů vděčná, některé věci mlčky toleruji, jiné mě, řekněme, učí toleranci a asertivitě.
Naše babi byla třeba ochotná a schopná hlídat téměř okamžitě, jakmile to bylo třeba (teď už jsou kluci ve věku, že zvládnou lehčí nemoc i rekonvalescenci doma sami). Nebydlíme ve stejném městě, a tak si pro maroda přijela nebo ho pak už zdravého přivezla. Hodně jsme hlídání potřebovali, když mi bylo špatně při druhém těhotenství. Tehdy staršího syna naučila správně vyslovovat některé souhlásky, hrát šachy, háčkovat. Věci, které ho bavily a mě by vůbec nenapadlo ho něco takového učit. Nebo když měl mladší syn měsíc nohu v sádře. Babička ho obětavě hlídala (dokonce na zádech nosila) celkem dlouho a ještě u toho zvládla dohánět s ním školu. I teď, když už jsou větší, umí kluky zabavit, zaměstnat a třeba je nechá i pracovat:) mýt auto, sekat zahradu, vymalovat sklep. Mají pak pocit, že jsou velcí a důležití. Hrdě mi hlásí, jak a s čím babičce pomohli.
Vedle takových důležitých věcí je pak vlastně banalita, že s babičkou na procházce hráli na schovávanou (v lednu) a roztrhli při tom synovu novou zimní bundu. Jindy se zase tak nešťastně zamotal do jakéhosi drátku u sekačky, že jediná (?!?!?!) možnost byla kraťasy rozstříhnout a zase sešít (babička se svým dílem nepochlubila, jen se syna zeptala, zda jsem si všimla - no jasně že všimla). Další problém býval s věcma. Dva kluci, dvě velikosti oblečení, jedna taška. Takže na starším praskaly věci ve švech, mladší tahal rukávy málem po zemi, divné to bylo jen mě, když jsem přijela. Teď už mají každý svou tašku a taky si většinu věcí poznají, takže k výměně dochází jen zřídka.
Nedávno zase syn vzpomínal, jak měl u babičky k snídani párky (což doma samozřejmě není zvykem). No co, výjimečně se to dá tolerovat. Jenže on měl tehdy střevní potíže, sice lehčího rázu, ale pro jistotu jsem babičku varovala, že by měl mít dietu. Možná na to babička zapomněla, stejně jako teď na to, že u nás chtěla dvakrát v rozmezí pár dní přespat. Naplánovali jsme dovolenou, tak, abychom byli doma. Babíčka na to ale zapomněla, přespala jednou a podruhé že si to teda ještě rozmyslí. Druhý den volala, že má jiné plány a spát už u nás nebude. Začali jsme balit, hlásili pěkně, tak proč dovolenou odkládat. Další den babička volala, jestli jsme ještě doma, že by přece jen přespala.
Někdy se fakt nenudíme. Hlavní však je, že pořád babička k nám a my k ní rádi jezdíme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama