Stejné a přece jiné

6. srpna 2016 v 22:55 | Cecílie |  Pohodové starosti
V dětství jsem měla vždy radost, když se s námi rodiče (ještě se sestrou a psem) rozhodli jet do lesa na houby. Mám totiž odjakživa ráda les - jeho vůni, borůvky, maliny, ostružiny, zvuky, které se v něm ozývají nebo klid, který tam na mě padá. A taky mám ráda houby. Baví mě je sbírat a pak si pochutnat na smaženici, řízcích, omáčce, ... Vždycky to byla o víkendu příjemná změna. Nemusela jsem hned od rána pomáhat v kuchyni, to až potom. Zcela samozřejmé bylo, že jsme po příjezdu houby společně očistili, nakrájeli, já jsem vynesla odpad, zametla stůl a pod stolem. To vše jaksi automaticky patřilo k tomu "jít na houby". Houby sbírám ráda dodnes. Nejezdím na ně už s rodiči, ale s vlastní rodinou. Les i houby zůstaly stejné, ale něco je jinak.
V deset hodin oznamuji změti povlečení, rukou a sluchátek, že bych ráda v jedenáct vyrazila na chvíli do lesa. Nejprve se nic neděje, opakuji pokyny a konečně se ozve (nezbytné a vpodstatě očekávané) nesouhlasné mručení. To ovšem ignoruji. Za podivného ticha vyrážíme. V lese zaslechnu rozhovor dětí, ten se týká jakési počítačové hry. Upozorňuji je na to, že jsme na houbách, že houby se musí hledat a ukazuji jim, které sbíráme. Jen co se trochu vzdálím, ozve se rána, vrzání, prostě divné zvuky zpoza stromu. To můj mladší syn do něj mlátí nožem. Vysvětlím mu, že se to nedělá (což by ve svém věku mohl vědět) a snažím se uklidnit svůj zrychlený puls. Marně, protože starší syn o pět minut později mlátí klackem do stromu se slovy, že zkouší, za jak dlouho jej zlomí. Dám si repete s vysvětlením, že v lese má být klid a doufám, že už konečně pochopí, co mají dělat.
Asi pochopili a začali se snažit, volali mě ke každé houbě, kterou našli. Většinou byla nejedlá a pokud už konečně našli alespoň babku, byla stará nebo plesnivá nebo červavá. Vzdávám to, hodina stačila, jedeme na oběd. Čištění hub odkládám až po jídle. Jenže o tom, že by mi s tím někdo pomohl, nemůže být řeč. Děti ten hodinový pobyt v lese tak vysílil, že si musí jít nutně odpočinout. Před odchodem do pokoje mě ale stačí ujistit, že nejraději mají smaženici. No, mají to dobře zařízené, to mně by doma neprošlo. Jenže já jsem ráda, že se mnou do toho lesa vůbec šli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jenna Jenna | 7. srpna 2016 v 8:05 | Reagovat

Vždyť jsou to naše milované děťátka, Mamka je mamka,ale počítač to je něco. U nás je to stejné.

2 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 7. srpna 2016 v 11:37 | Reagovat

Já jsem jako poměrně malá holka potkala houbu, která skoro sama chodila.
Nebo spíš já jí chtěla utrhnout a z nožičky se jí vyvalilo stádo červů.
A bylo to v pytli...
Teď už zas chodím na houby ráda, jen je řežu opatrně, zkoumám a nerada čistím. Co kdyby, že jo?
Synek taky chodí nerad, ale holčičky se dají ukecat :-) A ta nejmenší je strašně ráda řeže, což mi maximálně vyhovuje.
A jinak to vypadá tak, že najdem vhodný plácek a s drahým se střídáme tak nějak okolo a tak nějak dál a na plácku si hraje princeznička. Staví vesničky, Šmoulice :-)
A je občas i poměrně potichu, protože jinak by vyplašila všechny zvířátka a žádné by se nepřišlo podívat, co staví.
A asi to "poměrně potichu" nestačí, protože nikdy žádné zvířátko nepřišlo :-)

3 Katka Katka | Web | 7. srpna 2016 v 12:40 | Reagovat

Tak tohle znám velice dobře...

4 womm womm | E-mail | Web | 7. srpna 2016 v 15:51 | Reagovat

Doba pokročila, deti sú pohodlnejšie. A vlastne nie len deti ale všetci ľudia, takže sa nie je čomu čudovať :-D

5 Cecílie Cecílie | Web | 7. srpna 2016 v 21:46 | Reagovat

[1]: To je jasné, smaženice jim móóóc chutnala:)

6 Cecílie Cecílie | Web | 7. srpna 2016 v 21:50 | Reagovat

[2]: No fuj, brr, taková koncentrace proteinů. Jinak jsem fakt ráda, že se do toho lesa vůbec vydáme. Když jsem poznala mého manžela, nevzal houbu do ruky, protože se jich štítil. Teď už je to lepší, ale nejí je. Ještě že děti nejsou po něm.

7 Cecílie Cecílie | Web | 7. srpna 2016 v 21:51 | Reagovat

[3]: To jsem ráda, že nejsem sama, co děti tahá ven proti jejich vůli.

8 Cecílie Cecílie | Web | 7. srpna 2016 v 21:52 | Reagovat

[4]: No nevím, jestli se s tím mám smířit. Zatím se snažím proti pohodlnosti bojovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama