Zkusme změnit názor... obrat o 180 stupňů

15. srpna 2016 v 13:42 | Cecílie |  Téma týdne
Změnit názor patří k životu. Názory se utvářejí, zrají a mohou se měnit současně se zkušenostmi a lidmi, které nás potkají. Někdy může jít o změnu rychlou, jindy to naopak může trvat velmi dlouho. Ani si nemusíme hned uvědomit, že na něco pohlížíme jinak, než dřív. Mně se stalo, že tak nějak z ničeho nic, na stará kolena, jsem přišla na chuť druhu sportu, kterému jsem se léta vyhýbala.
Od dětství jsem trpěla bolestmi kolen, často jsem bývala omluvena při tělocviku z běhu na dlouhé tratě. Jinak jsem ale jezdila na kole, plavala, lezla po stromech, jen ten běh mě nikdy nelákal. Kamarádka na střední běhala orienťák a občas mě lákala, ať si to taky zkusím. Nikdy jsem nabídku nepřijala, na Tv jsem z běhání byla nadále omluvena. Naprosto jsem nechápala, jak může někdo běhat po lese, zároveň u toho hledat jakési kontroly a ještě z toho mít potěšení. Pochopila bych to pouze jako druh trestu, ale dobrovolně - nikdy. A do lesa jsem dál chodila hledat leda tak houby.
Po létech jsem přemýšlela o sportu pro děti. Kolegyně v práci mi radila orientační běh, měla zkušenosti, běhaly ho její děti i ona sama. Tak jsme kluky přihlásili. Jenže ouha! Malé děti chodí do lesa s rodiči. Museli jsme začít trénovat společně s nimi práci s buzolou, jak se vyznat v orienťácké mapě, správně si ji zorientovat, na řadu přišlo i hledání prvních kontrol. A bylo to celkem fajn. Zažili jsme radost, když se dařilo, zklamání, když jsme si na trati dlouhé 3 km dokázali ještě dva zaběhnout navíc (přesto jsme nebyli poslední). Jakmile se pustily do lesa děti samy, nenechali jsme se zahanbit a taky si to zkusili. Zjistili jsme, že je to nejen o fyzičce, ale taky o zkušenostech a práci s mapou. Obdivovali jsme ty, co běhali několikakilometrové tratě s mnoha kontrolami. Orienťáci si získali náš respekt.
Bohužel i tady platí, co se v mládí naučíš... Takže jsme neměli šanci se jim vyrovnat. Navíc děti daly po čase přednost jiným aktivitám. I když už na orienťák nechodíme, občas si jdu zaběhat, jen tak, pro radost. Rádi vzpomínáme, jak jsme se v lese ztratili nebo jak jsme hledali kontrolu v potoce, byly to úžasné zážitky. Už chápu, že někdo může běhat po lese a mít z toho radost. Škoda jen, že toto poznání nepřišlo dřív, taky však nemuselo přijít vůbec. Tehdy jsem to prostě neuměla docenit. Teď ale díky vlastní zkušenosti vím, že orienťák a běhání jsou fajn.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 15. srpna 2016 v 16:56 | Reagovat

Já orienťáky vždycky milovala. Teda, běhala jsem jen z kopce, ale práce s mapou byla zábava. Natolik, že moje skupina bývala první i s nejpomalejšími běžci :-)
Nějak jsem prostě automaticky věděla, kam jít :-)

2 Jenna Jenna | 15. srpna 2016 v 20:13 | Reagovat

Běhání je bezva, ale  nemá se přehánět, my teť máme hledání pokladů to je skoro stejné a moc nás to baví Teda spíše děti, ale o to jde.

3 Jana Jana | E-mail | Web | 16. srpna 2016 v 12:35 | Reagovat

Moje máma je behavala. Já nakonec skončila u canicrossu a dogtrekkingu :) a běhat také občas jdu, to mně baví hrozně moc. Ale více plavání.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama