Všichni jsou blázni jenom já jsem letadlo

6. září 2016 v 12:16 | Cecílie |  Pohodové starosti
Přesně tenhle pocit jsem měla nedávno po cestě autem. Proč? Jeli jsme z místa A do místa B. Zvolili jsme cestu mimo dálnici, nechtělo se nám zbytečně zahušťovat už tak dost velký provoz, riskovat případné zdržení a nijak jsme nechvátali. Nejeli jsme daleko ani do neznáma. Cestu potřebným směrem máme mnohokrát projetou, víme že trvá asi hodinu, po dálnici o 10 min méně. Jenže tentokrát bylo vše jinak.
  • První zdržení nastalo kvůli nehodě. Účastníků nám bylo líto, vypadalo to naštěstí "jen" na pomačkaná auta. Nehoda se stala na přehledné křižovatce, ale těžko říct, co ji způsobilo.
  • Další pomalé popojíždění nás čekalo na semaforech v zúženém pruhu, cosi tam bagrovali.
  • Následovala objížďka, vedená zčásti ještě městem, značená byla částečně. Ale známe to tam, poradili jsme si.
  • Když jsme se po objížďce opět napojili na správnou silnici, čekal nás po chvíli zničeho nic zákaz vjezdu. Objízdná trasa byla značená jen v protisměru a ještě nějak divně (naši kolegové, kteří se po ní vydali, najeli 50 km a vrátili se zpět do stejného místa). Raději jsme použili navigaci, našli jinou cestu a vydali se po ní.
  • Po chvíli nás začaly strašit značky slepá ulice. Doufali jsme, že odbočíme dřív, než narazíme na další uzavírku. Marně, neodbočili. Objevil se další bagr přes silnici. V naprostém zoufalství šel manžel prozkoumat místní polní cestu, vedoucí za jakousi stodolou. Vrátil se se slovy: "Dobrý, babka na kole to projela. Jeď!" Neměla jsem moc na výběr, vrátit se nebylo kam, bagr nevypadal, že by nám uhnul a vysvětlovat, že auto není kolo nemělo smysl. Tak jsem jela a projela:) Měla jsem takový hezký pocit vítězství, byli jsme téměř u cíle.
  • Ale nebylo to ještě všechno. Čekala nás další zavřená silnice a tedy další, už opravdu poslední objížďka. Tentokrát naštěstí alespoň dobře značená.
Do města B jsme dorazili nakonec jen s půlhodinovým zpožděním. Ničemu to nevadilo, ale musela jsem si dát pořádný kafe, abych se vzpamatovala. Bylo to dost psychicky náročné. A to jsem měla navigaci a hlídat cestu mi pomáhal i manžel. Neumím si představit, že bych měla řídit sama a u toho ještě zvládnout sledování objízdné trasy v navigaci a autoatlase (opravdu jsme v nouzi nejvyšší sáhli i po něm), když značení objížděk dost selhávalo. A vlastně doteď mi není jasné, kudy jsme měli správně jet neboť jízda po zarostlé polní cestě asi není úplně OK.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 valin valin | Web | 6. září 2016 v 13:46 | Reagovat

No, někdy holt se tak moc nezadaří, ale nakonec jste zvítězili.. a vo tom to je...

2 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 6. září 2016 v 16:27 | Reagovat

Zabloudit může každý, důležitější je, se neztratit :-)
Tak nějak jsem to psala já po svém výletě a jo, je to tak :-)

3 Jenna Jenna | 7. září 2016 v 8:30 | Reagovat

Jó, objíždky mě taky dostanou hlavně když jedu sama, bloudim, ale když moc nespěchám tak to nevadí, beru to jako výlet.

4 Cecílie Cecílie | Web | 7. září 2016 v 12:20 | Reagovat

[1]: Zvítězili, ale byl to boj:)
[2]: Tak to si musím přečíst.
[3]: Pokud je čas, tak to nevadí, horší je, když člověk spěchá. Pak je nervózní a bloudí o to víc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama