Zvíře v srdci člověka... a ne jedno

14. prosince 2016 v 18:23 | Cecílie |  Na téma týdne
V mém srdci je místa pro zvířata rozhodně dost. Netrpím strachem z myší ani pavouků, jen jsem ráda, že nejsem nucena pojídat hmyz. Nechutná mi cvrček v čokoládě ani jiné speciality tohoto druhu. Raději mám zvířata živá. Od mala jsem doma vystřídala s různým chovatelským (ne)úspěchem několik mazlíčků, včetně těch hmyzích, kterými to začalo.
Jako první jsem několik let chovala pakobylky indické. Nenáročná zvířátka, která si vystačila s břečťanovým lupením a větvičkama, se kterýma umí krásně splynout. Jediný problém byl, že se snadno rozmnožují. Z nakladených vajíček se líhly desítky malých pakobylek, které se s oblibou z akvária rozutekly do celého pokoje (stačila malá škvírka na větrání). Někdy vlezly i do školního batohu, ze kterého mi pak ve škole utíkaly.
Nenápadné pakobylky byly vystřídány poněkud impozantnější strašilkou australskou. Byla ale háklivá na nedostatek vody a tak nepřežila jednu dovolenou.
Tancující myši nahradily strašilku. Byly legrační. Točily se za ocásky, ale po chvíli se z nich člověku motala hlava. A hrozně smrděly, raději jsem je darovala někomu jinému.
Rybičky jsme měli už když jsem byla malá, vrátila jsem se k nim v pubertálním věku i v dospělosti. Dá dost práce vychytat v akváriu tu správnou rovnováhu, ale je to krásná a uklidňující dekorace.
Protože se rybičky nedají vzít do ruky, darovala mi sestra k narozeninám želvu stepní. Pojmenovala jsem ji Žofie, přečetla literaturu o chovu želvy, poctivě ji zazimovala, ale stejně jsem někde něco zvorala. Zřejmě z listí ve kterém měla spát chytla virový zápal plic a ten se u želv nedá léčit, takže mi umřela. Byla jsem z toho moc smutná, měla jsem ji opravdu ráda.
Ani v případě pejska mi nebylo moc přáno. Pes Rita byl nalezenec, a přestože jsem se o ni chtěla starat a nechat si ji, rodiče mi to nedovolili a darovali ji jiným lidem. Pejsek Ben byl miláček rodiny, ale nevzbuzoval patřičný respekt. Proto jsme měli ještě druhého, který byl větší a jmenoval se Hemi. Starala jsem se o něj, chodila s ním sama k veterináři (a to znamenalo absolvovat cestu autobusem z vesnice do města a pak ještě zpět, což by nebylo tak hrozné, kdyby se mu nedělalo při jízdě špatně). Jinak to byl temperamentní střední knírač, vyžadující pevnou ruku, proto jsme pravidelně chodili i na cvičák, na procházky, ale stejně trochu zlobil. Jednou se táta naštval a dal pryč psy oba - Bena i Hemiho. Po čase jsme měli ještě Daga, ale už jsem ho nedokázala mít tak ráda jako oba pejsky před ním. Ani jsem ho necvičila, neměla jsem do toho chuť.
Andulka Ferda bylo další zvířátko, které mi na čas dělalo společnost. Byl učenlivý, naučil se nás oslovovat jménem a často si povídal jen tak pro sebe. Na noc jsme ho zakrývali, aby ztichl a spal. Také jsme ho pouštěli proletět se a to mi pak pochodoval po stole a s oblibou kloval do sešitů, nejvíc do rohů od matematiky. Bohužel si náš učitel velmi zakládal na grafické úpravě a pro dírky od Ferdy neměl pochopení.
Křečci přišli na řadu po létech, hlavně kvůli dětem. Vystřídali jsme jich několik, každého pojmenovali a poctivě oplakali.
Proto je nahradil snad déle žijící králíček Chlupáček, který je teď naším domácím mazlíčkem č. 1. Máme ho rádi tak moc, že o něm občas napíšu článek, protože má u mě na Blogu samostatnou rubriku:)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 14. prosince 2016 v 18:56 | Reagovat

Pakobylky pěstovali mí sourozenci. Myslím.
Ale když jsme chodili o pár domů dál trhat lesní jahůdky za plotem, rozhodně paní majitelce tvrdili, že jdeme na listí pro pakobylky :-)
A možná je opravdu měli, jen já je nikdy neviděla, asi abych je nepustila. Byly mi tak tři roky :-)
A pak bylo období bez zvířátek.
S dětmi to přišlo...
Synek chtěl rybičky, tak si je pořídili po rozvodu k tátovi.
Domů dostal myšky, pak princeznička andulky.
Po andulkách se hodila velká klec na potkánka.
A vlastně bych zapomněla, celou porozvodovou dobu nás provází želvička :-)
Taky jsme jí poctivě zimovali (a vysvětlovat návštěvám, že v lednici spí želva, to je občas děsně vtipný), ale začal jí měknout krunýř a tak je po zimování...
Už asi čtvrtou zimu tráví pod žárovkou v pokojíčku a já nadávám, protože nerostou pampelišky a ta mrška je vybíravá a nejraděj jí zelené. A salátový okurky jsou strašně drahý a saláty taky :-)

2 Eliss Eliss | Web | 14. prosince 2016 v 19:24 | Reagovat

Teda vystřídala jste toho opravdu hodně :) Taky jsem si kdysi měla králíčka a křečky, ale nejblíže jsou mému srdci kočky a psi :)

3 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 17. prosince 2016 v 11:48 | Reagovat

Tak to je poměrně dost zvířátek. My máme pejska, kocoura a andulku a všechno jsou to už stařečci. Tak začínám mít strach, jak jejich odchod zvládnu.

4 in-dark-side in-dark-side | Web | 17. prosince 2016 v 15:34 | Reagovat

Tak tolik zvířátek jsem nikdy neměla. Měla jsem morčátko Honzíka ale utekl na louce a už se nikdy nenašel pak jsem měla druhé Mumínka jen v září 2015 zemřel a před pár dny zemřel i pejsek Erik :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama