Konec cesty... konec dětství

9. února 2017 v 17:33 | Cecílie |  Téma týdne
Konec cesty byl přímo před naším domem. Asfalka odbočila z ulice jen k nám, dál pak vedla už jen pěšinka. Kousek pod námi pod kopcem totiž byly ještě tři domy. Pěšina sloužila jako zkratka pro jejich obyvatele, pokud šli třeba na nákup, ale autem se k nim muselo jet jinudy. Ten "náš" konec cesty pro mě vždy znamenal skutečnou i pomyslnou hranici mezi:

Vesnicí a přírodou
Za těmi zmiňovanými posledními třemi domy, už byly jen lesy, pole, louky, rybník, ... Tedy úplně jiný svět. Stačilo jen seběhnout po pěšině a byly na dosah lesní jahody, žampiony, maliny, ... V létě koupání v rybníce, v zimě bruslení. Na kopečku za domem (vlastně dvou, protože pěšina se stočila a kopec rozdělila) se báječně sáňkovalo, raději spíš bobovalo, protože po přejetí menšího kopečku a pěšiny následoval dost velký skok.

Povinnostmi a svobodou
Za cestou jsem nemusela psát úkoly, učit se, pomáhat doma, na zahradě. Směr pěšina znamenal celoroční toulání po lese a procházky s pejsky, na běžkách, ... Tam jsem si mohla hrát, odpočívat, podnikat objevy různé povahy. Směr cesta znamenal školu, náměstí s autobusovou zastávkou, obchody, kinem. Byla tam taky zábava, ale jiného druhu.

Dětstvím a dospělostí
Jak jsem rostla, měnilo se i okolí našeho domu. Konec cesty jednoho dne zmizel, asfalt pokračuje dál, ke dvěma řadám garáží. Část pěšiny je oplocená, kopce, na kterých jsme sáňkovali končí v nové silnici. Za ní už se toho naštěstí moc nezměnilo. "Náš" konec cesty zároveň s mým dětstvím zmizel, ale něco z něj zůstalo ať už ve skutečnosti nebo ve vzpomínkách.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 beallara beallara | Web | 9. února 2017 v 18:04 | Reagovat

Je důležité, že zůstavají ty nádherné vzpomínky na čas malin nezralých :-)

2 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 9. února 2017 v 18:07 | Reagovat

Zajímavé, u mne to za dětství bylo podobné...kousek od baráku zalesněná strá%n, kde se říkalo "V hoře" a pěčsina do vsi, na místě které pak vybudovali objízdnou asfaltovou silnici... ;-)

3 Jana Jana | E-mail | Web | 10. února 2017 v 9:46 | Reagovat

Měli jsme podobnou cestu .. Hezky jsem se s tvým článkem vrátila do minulosti ... Jako bys psala o mé historii ... Až na to dospění ... to si nepamatuji :) Už jsme tam nebydleli. Ale je to pro mne výzva nechat dětem domov takový, jaký jej znají :)

4 Majka Majka | Web | 10. února 2017 v 15:58 | Reagovat

Ano, zavzpomínala jsem na své dětství. Největším dobrodružstvím byla cesta do obchodu, neb jsme bydleli na vesnici. A jak jsem rostla, ta cesta se taky měnila...

5 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 10. února 2017 v 19:57 | Reagovat

Vzpomínky nám nikdo nevezme, ani nezastaví novými domy či garážemi, a to je dobře :-) Všechno se za roky děsně změnilo, také jsme ve městě chodily jako děti sáňkovat a  bruslit na přírodní kluziště, ale je to už tak dávno, ta místa jsou dávno zastavěná :-)  ;-)

6 Nikki Allen Nikki Allen | Web | 12. února 2017 v 14:54 | Reagovat

Je úžasné, že vzpomínky nám nikdo nemůže vzít. Krásně napsané. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama